Mezi dvěma ohni: Příběh o rodinné zodpovědnosti a vyhoření

„Jano, já tady zůstanu. Nikam nejdu. Tohle je můj domov!“ křičí teta Alena a tříská holí o starou podlahu, až se zvedá prach. Stojím ve dveřích jejího polorozpadlého domu na kraji malé vesnice u Jihlavy a cítím, jak mi srdce buší až v krku. Venku je únor, zima zalézá pod nehty a já už potřetí tento týden vysvětluju, že ji nemůžeme nechat samotnou.

„Teto, prosím tě, vždyť už skoro nevidíš, lednička ti nefunguje a sousedi si stěžují, že jsi v noci volala o pomoc. Nemůžeš tu být sama!“ snažím se zachovat klid, ale hlas se mi třese. Vím, že doma na mě čeká máma, která má za sebou další chemoterapii. Máma, která potřebuje, abych jí pomohla do sprchy, uvařila čaj a byla s ní, když ji v noci budí bolest.

„A co mám dělat, Jano? Všichni mě opustili! Ty jsi jediná, kdo za mnou přijde. Tvoje máma má tebe, ale já nikoho nemám!“ Teta se rozpláče a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. V hlavě mi hučí: Proč já? Proč to všechno musím řešit sama?

Můj bratr Petr mi včera po telefonu řekl: „Jano, nemůžeš se rozkrájet. Teta má svoje děti, ať se starají oni. Ty se starej o mámu.“ Jenže teta je s nimi rozhádaná už roky. Její syn Martin žije v Praze a na matku si vzpomene jen o Vánocích. Dcera Lenka jí neodpustila, že ji v dětství poslala na internát. Všechno je na mně.

Cestou domů v autě brečím. Připadám si jako zrádce. Když přijedu, máma sedí v křesle a dívá se z okna. „Byla jsi zase u Aleny?“ ptá se tiše. Přikývnu. „Janičko, nemůžeš se o všechny starat. Já tě potřebuju. Už nemám sílu.“

Sednu si k ní a chytím ji za ruku. „Já vím, mami. Ale když ji tam nechám, něco se jí stane. A já si to nikdy neodpustím.“

Máma mě pohladí po vlasech. „Musíš myslet i na sebe. Nejsi stroj.“

Ale jak mám myslet na sebe, když mám pocit, že se všechno rozpadá? V práci už mě šéf několikrát napomenul, že chodím pozdě a jsem roztěkaná. Kamarádky už mě nezvou na kafe, protože nikdy nemám čas. Můj manžel Tomáš mi včera řekl: „Jano, už nejsi ta veselá holka, do které jsem se zamiloval. Pořád jen řešíš problémy ostatních.“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím, jestli mám tetu přesvědčit na domov důchodců, nebo ji vzít k nám. Ale máma by to nezvládla. Sama sotva chodí a potřebuje klid. A já? Já už nevím, kde brát sílu.

Jednoho dne mi volá sousedka od tety: „Jano, Alena spadla na dvorku. Nemohla vstát, volala o pomoc. Přijela sanitka.“ Rozběhnu se tam, srdce mi buší až v krku. Teta leží na posteli, zlomená ruka, uplakaná. „Jano, já už nechci být sama,“ šeptá.

Zařídím jí rehabilitaci a domluvím schůzku s Martinem a Lenkou. Sedíme u stolu v nemocniční jídelně. Martin se dívá do mobilu, Lenka mlčí. „Musíme něco udělat. Nemůžu to táhnout sama,“ říkám zoufale.

Martin pokrčí rameny. „Já mám práci, děti, hypotéku. Nemůžu ji vzít k sobě.“

Lenka se rozpláče. „Já mám pořád v hlavě, co mi udělala. Ale je to máma. Asi bych jí mohla pomoct najít nějaký domov.“

Nakonec se domluvíme na kompromisu. Teta půjde do domova důchodců v Havlíčkově Brodě, kde ji budu navštěvovat já i Lenka. Martin slíbí, že bude přispívat na poplatky.

Když tetu převážíme, drží mě za ruku a šeptá: „Děkuju, Jano. Promiň, že jsem ti to všechno naložila.“

Doma si sednu k mámě. „Teto je líp. A já… já už nemůžu dál takhle žít. Musím myslet i na sebe.“

Máma mě obejme. „Jsem na tebe pyšná. Ale teď si odpočiň.“

Dívám se z okna na zasněženou zahradu a přemýšlím: Kde je hranice mezi zodpovědností a sebeobětováním? Kdy už je čas říct dost? Máte to někdo podobně? Jak jste to zvládli vy?