Nechceme vnuka na víkend – Příběh otce, který stále nemůže mluvit o synovi bez slz

„Ne, Petře, tentokrát opravdu ne. Potřebujeme si odpočinout,“ řekla mi máma do telefonu a já jsem v jejím hlase slyšel něco, co mě bodlo přímo do srdce. Bylo to už potřetí za poslední měsíc, co odmítla pohlídat Filipa na víkend. Můj syn, můj malý Filip, kterého jsem vychovával sám od chvíle, kdy nás jeho matka opustila.

Stál jsem v kuchyni našeho panelákového bytu v Brně, držel mobil v ruce a díval se na Filipa, jak si na zemi staví z Lega. „Babička zase nemůže?“ zeptal se tiše, aniž by zvedl hlavu. Srdce mi sevřela vina a vztek. „Ne, zlato, tentokrát ne,“ odpověděl jsem a snažil se, aby mi hlas nezadrhnul.

Když se Filip narodil, byl jsem nejšťastnější člověk na světě. Bylo mi tehdy třicet, měl jsem práci v knihovně a s Janou jsme plánovali společnou budoucnost. Jenže Jana po porodu začala být jiná. Uzavřená, podrážděná, často plakala. Nechápal jsem to. Snažil jsem se pomáhat, bral jsem si noční směny, abych byl přes den doma. Ale Jana se mi vzdalovala, až jednoho dne prostě odešla. Nechala mi na stole dopis a Filipa v postýlce.

Moji rodiče, Marie a Karel, byli zpočátku oporou. Pomáhali s hlídáním, vařili nám, dokonce se na Filipa těšili. Ale časem se něco změnilo. Máma začala být unavená, táta podrážděný. „Tohle není normální, Petře,“ říkával mi. „Chlap sám s dítětem… To se u nás nedělá.“

Jednou jsem přišel k nim domů a slyšel je hádat se v kuchyni. „Marie, já už na to nemám nervy. Každý víkend tady řve, rozhazuje hračky, a Petr si myslí, že je to v pořádku. Kde je Jana? Proč si ho nevezme?“ Máma jen mlčela. Když jsem vešel, oba ztichli a tvářili se, že se nic neděje.

Filip rostl a já jsem se snažil být mu vším – tátou, mámou, kamarádem. Ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem cítil, že ztrácím vlastní rodiče. Přestali nás zvát na rodinné oslavy. Když jsem jim volal, často měli „něco na práci“. Filip se mě ptal, proč už nejezdíme k babičce a dědovi na chatu. Co jsem mu měl říct? Že jeho vlastní prarodiče nechtějí vnuka na víkend?

Jednoho dne jsem to nevydržel. Zavolal jsem mámě a řekl jí všechno, co mě tížilo. „Mami, proč už nás nechcete? Co jsme ti udělali?“ Chvíli bylo ticho. Pak máma tiše řekla: „Petře, my už na to nemáme sílu. Jsme staří. Potřebujeme klid.“

„Ale vždyť jste Filipa milovali…“

„To ano. Ale je to těžké. Ty jsi pořád v práci, Jana odešla… My jsme si to takhle nepředstavovali.“

Zavěsil jsem a rozbrečel se. Filip mě našel v obýváku, jak sedím na gauči a třesu se. Přiběhl ke mně a objal mě kolem krku. „Tati, neplakej. Já tě mám rád.“

Začal jsem se uzavírat do sebe. V práci jsem byl podrážděný, doma unavený. Filip to cítil. Jednou mi řekl: „Tati, já už nechci k babičce. Stejně mě tam nemají rádi.“ Ta slova mě bodla víc než cokoliv jiného.

V létě jsme jeli sami na Sázavu. Stanovali jsme u vody, chytali ryby, večer opékali buřty. Filip byl šťastný. Ale já jsem každou noc ležel ve spacáku a přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Proč mě vlastní rodiče odmítli? Proč je pro ně těžké přijmout, že jejich syn vychovává dítě sám?

Jednou večer jsem seděl s Filipem u ohně. „Tati, myslíš, že mě babička ještě někdy bude chtít?“ zeptal se. Polkl jsem slzy a řekl: „Nevím, Filipe. Ale já tě budu chtít vždycky.“

Po návratu do Brna jsem se snažil znovu navázat kontakt s rodiči. Pozval jsem je na Filipovy narozeniny. Nepřišli. Poslali jen pohlednici: „Všechno nejlepší, Filipe. Babička a děda.“

Začal jsem chodit k psychologovi. Potřeboval jsem někoho, kdo mě vyslechne. Vyprávěl jsem mu o svém dětství, o tom, jak mě táta učil jezdit na kole, jak jsme s mámou pekli vánoční cukroví. „A teď?“ zeptal se psycholog. „Teď mám pocit, že jsem pro ně cizí.“

Filip začal chodit do školy. První den jsem ho vedl za ruku a díval se, jak mizí ve dveřích. Cítil jsem hrdost i smutek. Věděl jsem, že už nikdy nebude malý kluk, kterého můžu ochránit před vším zlým.

Jednou večer mi Filip přinesl obrázek. Nakreslil naši rodinu – mě a sebe. „A kde je babička a děda?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny. „Nevím, tati. Asi jsou daleko.“

Někdy si říkám, jestli jsem měl bojovat víc. Jestli jsem měl rodiče přesvědčovat, že být sám s dítětem není ostuda. Ale možná už byli unavení životem, možná měli své vlastní bolesti, o kterých mi nikdy neřekli.

Dnes je Filipovi deset. Je to chytrý kluk, má kamarády, hraje fotbal. Já jsem na něj pyšný. Ale když někdo zmíní rodinu, cítím v krku knedlík. Nedokážu o tom mluvit bez slz.

Možná jednou pochopím, proč nás rodiče odmítli. Možná jednou najdu odvahu jim odpustit. Ale dnes večer, když usínám vedle Filipa, si kladu otázku: Může člověk milovat a zároveň odmítat? A co zůstane mezi tím?