Stíny minulosti: Když láska naráží na staré rány

„Proč musí zůstat zrovna teď?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stihla rozmyslet, jak to zní. Tomáš se na mě podíval s tím svým klidným pohledem, který mě vždycky dokázal uklidnit – ale dneska ne. „Marie, je to můj syn. Nemůžu ho nechat u mámy, když je nemocná. Prosím tě, buď rozumná.“

Rozumná. To slovo mě bodlo jako nůž. Vždycky jsem byla ta rozumná. Ta, která ustupuje, chápe, přizpůsobuje se. Ale dneska jsem měla pocit, že už nemám co dávat. Bylo mi 28, bydlela jsem s Tomášem v jeho malém bytě na Žižkově a snažila se najít své místo v jeho životě – v životě, kde už dávno existovala jiná žena a malý kluk, kterého jsem nikdy nedokázala přijmout za svého.

Tomášův syn Matěj měl přijít na týden. Jeho matka Jana byla v nemocnici po operaci slepého střeva a neměla nikoho jiného. Věděla jsem, že je to správné – že Tomáš musí být otcem. Ale pokaždé, když Matěj přišel, cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově. Všude byly jeho hračky, jeho smích i jeho slzy. A Tomáš? Ten byl najednou někdo jiný. Starostlivý, pozorný… ale ke mně odtažitý.

První večer byl nejhorší. Seděli jsme u stolu a Matěj si stěžoval na školu. „Táto, proč musím dělat úkoly? U mámy je nedělám.“ Tomáš se usmál a pohladil ho po hlavě. „Tady platí jiná pravidla, Matěji.“

A já? Seděla jsem tam jako socha a přemýšlela, jestli někdy budu mít vlastní rodinu. Jestli někdy budu ta první žena v něčím životě.

V noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem Tomáše, jak šeptá Matějovi pohádku do ouška. Dveře do dětského pokoje byly pootevřené a já viděla jejich siluety ve světle lampičky. Byli tak šťastní… a já tak sama.

Ráno jsem se snažila být milá. Udělala jsem snídani – palačinky s marmeládou, které má Matěj rád. „Děkuju,“ zamumlal a ani se na mě nepodíval. Tomáš mě pohladil po rameni: „Jsi skvělá.“ Ale v jeho očích byla únava a něco jako výčitka.

Odpoledne přišla Jana. Přinesla Matějovi oblíbeného plyšáka a chvíli si povídala s Tomášem na chodbě. Slyšela jsem jejich tlumené hlasy:

„Díky, že jsi ho vzal.“
„To je samozřejmé.“
„Marie to zvládá?“
„Snaží se.“

Snažím se. Ale co když to nestačí?

Večer jsme seděli s Tomášem u vína. Matěj už spal a já cítila potřebu všechno říct nahlas.

„Mám pocit, že tu nepatřím,“ začala jsem tiše.
Tomáš se na mě podíval: „To není pravda.“
„Ale je! Když je tady Matěj… Jsem pro tebe jen někdo navíc.“
„Marie…“
„Nechci ti bránit být otcem. Ale bojím se, že nikdy nebudu ta první.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Matěj je moje dítě. Ale ty jsi moje partnerka. To není soutěž.“

Ale pro mě to soutěž byla. Soutěž o lásku, o pozornost, o místo v jeho srdci.

Další dny byly jako na houpačce. Snažila jsem se být lepší – hrát si s Matějem, povídat si s Janou, dělat kompromisy. Ale uvnitř mě hlodal strach: Co když Tomáš jednoho dne odejde? Co když nikdy nebudu dost dobrá?

Jednou večer přišel Matěj za mnou do kuchyně.

„Marie?“
„Ano?“
„Proč jsi smutná?“

Zarazila jsem se. Dítě pozná víc, než si myslíme.

„Jen mám hodně práce,“ zalhala jsem.
Matěj mě objal kolem pasu. „Mám tě rád.“

Rozbrečela jsem se.

Tomáš přišel a našel nás takhle – mě v slzách a Matěje zmateného.

„Co se děje?“
„Nic… jen…“

A najednou to ze mě vytrysklo:

„Bojím se, že nikdy nebudu patřit do vaší rodiny! Že vždycky budu jen ta cizí!“

Tomáš mě objal a šeptal mi do vlasů: „Jsi moje rodina. I pro Matěje.“

Nevím, jestli tomu věřím. Ale v tu chvíli jsem cítila aspoň trochu klidu.

Když Matěj odcházel zpátky k Janě, objal mě pevněji než kdy předtím.

Zůstali jsme s Tomášem sami v tichém bytě.

„Myslíš, že to někdy zvládnu?“ zeptala jsem se tiše.
Tomáš mě políbil do vlasů: „Věřím ti.“

Ale já si nebyla jistá.

Kolik kompromisů je člověk ochoten udělat pro lásku? A kdy už je čas říct dost?

Co byste udělali vy na mém místě?