Máma má nový život a já jsem na všechno sama: Příběh o nečekané samotě a hledání porozumění

„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Aničku? Mám noční a Adam je na služebce.“

„Lucie, dneska to fakt nejde. Jdu s Jitkou na koncert. Už jsem ti to říkala minulý týden.“

Zůstala jsem stát v kuchyni s mobilem v ruce, neschopná slova. V hlavě mi hučelo. Moje máma, která mi kdysi vařila čaj, když jsem měla horečku, která mě objímala, když jsem se bála tmy, teď nemá čas na svou vnučku. Na mě. Na nás.

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Věděla jsem, že Adam se vrátí až v pátek a já mám před sebou tři dny, kdy budu muset zvládnout všechno sama. Anička má rýmu, v práci je uzávěrka, a do toho ještě ten pocit, že jsem na všechno úplně sama. Vždycky jsem si myslela, že až budu mít děti, máma mi bude stát po boku. Že mi bude radit, pomáhat, že budeme tvořit takovou tu soudržnou rodinu, jakou jsem vídala v českých filmech. Jenže realita je jiná.

Máma si před rokem našla nového přítele. Petr je o deset let mladší, nosí roztrhané džíny a jezdí na motorce. Máma začala chodit na koncerty, na výlety, do divadla. Najednou měla plný diář a já jsem se ocitla na druhé koleji. Vždycky, když jsem ji potřebovala, měla už něco domluveného. „Musíš si zvyknout, Lucko, že mám taky svůj život,“ říkala mi. Jenže já jsem si zvykat nechtěla. Cítila jsem se zrazená.

Vzpomínám si na jednu sobotu, kdy jsem mámu poprosila, jestli by s námi nešla na hřiště. Anička se těšila, že jí babička ukáže, jak se skáče přes švihadlo. Máma ale přišla pozdě, v ruce kelímek s kávou, na sobě nové šaty a v očích jiskru, kterou jsem u ní neviděla roky. „Promiň, zdržela jsem se s Petrem. Ale na chvilku tu s vámi budu.“

Seděla jsem na lavičce a pozorovala je. Anička se smála, máma ji točila na kolotoči. A já? Já jsem cítila vztek. Záviděla jsem jí tu lehkost, tu radost. Záviděla jsem jí, že může odejít, kdy chce, že nemusí řešit, kdo uvaří večeři nebo kdo vypere prádlo. Záviděla jsem jí její nový život.

Doma jsem pak bouchla dveřmi a rozbrečela se. Adam mě objal a řekl: „Lucie, tvoje máma má právo na štěstí. Nemůžeš po ní chtít, aby žila jen pro tebe.“ Ale já jsem to nedokázala přijmout. Vždyť ona mě vychovala, byla tu pro mě vždycky. Proč teď, když ji nejvíc potřebuju, není?

Začala jsem být protivná. Volala jsem mámě méně, když jsme se viděly, byla jsem odtažitá. Máma to cítila. „Lucko, co se děje? Proč jsi na mě taková?“ ptala se jednou večer, když jsme seděly u mě v kuchyni.

„Protože mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá,“ vyhrkla jsem. „Že jsi mě vyměnila za nový život, za Petra, za koncerty a výlety.“

Máma se na mě dlouho dívala. Pak si povzdechla: „Víš, já jsem ti celý život dávala všechno. Když jsi byla malá, když jsi byla na gymplu, když jsi studovala vysokou. Vždycky jsem tu byla pro tebe. Ale teď… teď chci být chvíli i sama pro sebe. Nechci být jen babička nebo tvoje máma. Chci být zase Jana.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Nikdy mě nenapadlo, že by máma mohla toužit po něčem jiném než po rodině. Že by mohla chtít žít i svůj vlastní život.

Další týdny byly těžké. Snažila jsem se mámu pochopit, ale pořád mě to bolelo. Když jsem viděla na Facebooku fotky z jejich výletů na Šumavu nebo z koncertu Lucie Bílé, cítila jsem bodnutí u srdce. Zároveň jsem ale začala přemýšlet: Nechci být jako ona? Nechci taky jednou žít pro sebe? Nebo budu celý život čekat, až mě někdo bude potřebovat?

Jednoho večera mi máma zavolala: „Lucko, nechceš jít v pátek se mnou do kina? Petr nemůže a já mám dva lístky.“

Váhala jsem. Ale pak jsem souhlasila. Večer jsme spolu seděly v kině, smály se a povídaly si jako dvě kamarádky. Poprvé po dlouhé době jsem necítila zášť ani bolest. Jen vděčnost, že ji mám.

Od té doby se snažím mámu nebrat jako samozřejmost. Učím se ji přijímat takovou, jaká je teď – šťastnou, zamilovanou, plnou života. A taky se učím žít svůj vlastní život. Najít si čas na sebe, na své sny a radosti.

Někdy je mi pořád smutno. Někdy bych si přála, aby všechno bylo jako dřív. Ale vím, že musím jít dál.

Možná je tohle dospělost – pochopit, že rodiče nejsou jen naši rodiče, ale i lidé s vlastními touhami a sny.

A tak se ptám: Jak jste to měli vy? Dokázali jste přijmout, že vaši rodiče mají právo na vlastní štěstí? Nebo vás to taky bolí tak jako mě?