Nikdy víc… a přesto znovu: Příběh o druhé šanci, která bolí

„Už nikdy víc,“ opakuji si v duchu, zatímco sleduji, jak se na protější lavičce v parku usazuje postarší muž. V ruce drží igelitku z Bily a na klíně má složený starý kabát. Je chladné dubnové odpoledne, vzduch voní vlhkou hlínou a já se snažím nevnímat jeho pohled. „Máte ráda ptáky?“ ozve se tiše. Překvapí mě, jak klidně to zní. Jen pokrčím rameny a dívám se stranou. „Moc ne,“ zalžu. Ve skutečnosti o ptácích nevím vůbec nic. Jenže on se nesnaží pokračovat v hovoru, nesnaží se mě rozesmát, ani mě neobtěžuje. Prostě jen sedí. A já poprvé po dlouhé době necítím tlak, že musím něco říct.

Po rozvodu jsem si slíbila, že už nikdy nikoho nepustím k tělu. Dvanáct let s Petrem mě naučilo, že slova jsou často jen prázdné slupky. „Zase přijdu pozdě, práce,“ říkával, zatímco já seděla u studené večeře a děti už dávno spaly. „To přejde, to je jen období,“ utěšovala mě máma, když jsem jí brečela do telefonu. Nepřešlo. A když jsem konečně našla odvahu odejít, zůstala jsem sama. S dětmi, s hypotékou, s pocitem, že už nikdy nebudu nikomu stát za to, aby mě opravdu poslouchal.

Ale Jaroslav, jak jsem se později dozvěděla, byl jiný. První týdny jsme se v parku jen míjeli. On krmil vrabce, já četla knihu, kterou jsem stejně nevnímala. Jednou mi podal termosku s čajem. „Je s rumem,“ mrkl na mě. „Na zahřátí.“ Zasmála jsem se poprvé po měsících. A pak už to šlo samo. Povídali jsme si o počasí, o tom, jak je Praha na jaře krásná, o tom, jak se jeho dcera odstěhovala do Brna a už se moc neozývá. „To děti dělají,“ povzdechla jsem si. „Moje dcera mi taky píše jen, když něco potřebuje.“

Jednoho dne jsem přišla domů a našla na stole vzkaz od syna: „Mami, proč pořád chodíš do toho parku? Nejsi nemocná?“ Zastyděla jsem se. Moje děti si zvykly, že jsem vždycky doma, vždycky připravená, vždycky k dispozici. A teď jsem najednou měla svůj malý svět, kam ony neměly přístup. „Jen si potřebuju vyčistit hlavu,“ odpověděla jsem neurčitě. Ale pravda byla, že jsem se bála. Báda, že když pustím Jaroslava blíž, zase mě to zlomí.

Jednoho odpoledne jsem seděla na lavičce a čekala, až přijde. Byla jsem nervózní, jako bych byla zase mladá. Když přišel, vypadal unaveně. „Dneska jsem byl u doktora,“ řekl tiše. „Nic vážného, jen stáří.“ Najednou jsem měla chuť ho obejmout. Ale místo toho jsem jen mlčela. „Víte, já jsem si taky myslel, že už nikdy… že už to nemá smysl,“ řekl najednou. „Ale pak jsem vás viděl, jak se díváte na ty ptáky, a řekl jsem si, že bych to mohl zkusit ještě jednou.“

Doma jsem tu noc nemohla spát. Přemýšlela jsem, jestli mám právo být znovu šťastná. Jestli je fér vůči dětem, že mám svůj vlastní život. Když jsem to druhý den řekla své matce, jen se ušklíbla: „No konečně! Už jsem myslela, že zůstaneš sama jako stará panna.“ Ale dcera byla jiného názoru. „Mami, ty se chceš znovu zamilovat? V tomhle věku? Co když ti zase ublíží?“ ptala se mě vyčítavě. „A co když ne?“ odpověděla jsem. „Co když tentokrát to bude jiné?“

S Jaroslavem jsme začali chodit na procházky. Do Stromovky, na Vyšehrad, někdy jen kolem sídliště. Povídali jsme si o všem možném. O tom, jaké to bylo vyrůstat za socialismu, jaké to je být sám, když děti odejdou. „Víš, já jsem byl ženatý čtyřicet let,“ svěřil se mi jednou. „A když mi žena umřela, myslel jsem, že už nikdy nebudu nikoho potřebovat. Ale samota je horší než smrt.“

Jednou jsme šli spolu na kávu do malé kavárny na Letné. Seděli jsme u okna a pozorovali lidi venku. „Myslíš, že tohle je láska?“ zeptala jsem se ho tiše. „Nevím,“ usmál se. „Ale je mi s tebou dobře. A to mi stačí.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zase šťastná. Ale zároveň mě přepadl strach. Co když to zase ztratím? Co když mě opustí, nebo co když já zase uteču?

Jednoho večera mi dcera zavolala. „Mami, já tě nechci ztratit,“ řekla mi do telefonu. „Bojím se, že když budeš mít někoho jiného, už pro mě nebudeš mít čas.“ Rozplakala jsem se. „Nikdy tě neopustím,“ ujistila jsem ji. „Ale musím žít i pro sebe.“

S Jaroslavem jsme spolu strávili celé léto. Jezdili jsme na výlety, chodili na koncerty v parku, někdy jsme jen mlčeli a drželi se za ruce. Ale na podzim přišla rána. Jaroslav onemocněl. „Je to rakovina,“ řekl mi jednou v nemocnici. „Asi už toho moc nestihnu.“ Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. „Děkuju ti,“ zašeptal. „Za to, žes mi ukázala, že i po tolika letech může být člověk znovu šťastný.“

Když Jaroslav zemřel, měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět. Ale zároveň jsem věděla, že jsem udělala správně, když jsem mu dala šanci. A možná i sobě. Dnes sedím na stejné lavičce v parku a sleduji ptáky. „Nikdy víc,“ říkala jsem si kdysi. Ale teď vím, že nikdy neříkej nikdy.

Možná bych se měla bát znovu otevřít své srdce. Ale co když právě v tom je smysl života? Co byste udělali vy na mém místě?