Ve stínu tchyně: Příběh z pražského paneláku

„Jano, proč jsi zase nechala tu špinavou lžíci na dřezu?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem ráno otevřela oči. Ještě jsem ani nestihla vstát z postele a už jsem cítila, jak se mi žaludek svírá. Tchyně, paní Věra, byla vždycky vzhůru dřív než my s Petrem. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak se skládají utěrky, až po to, kdy a co budeme večeřet.

„Promiňte, paní Věro, už to uklízím,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem věděla, že to stejně nestačí. Petr seděl u stolu, zabořený do novin, a dělal, že neslyší. Věra mě probodávala pohledem, jako bych byla nezvedené dítě.

„To není poprvé, Jano. Kdybys byla pořádná, nemusela bych ti to pořád připomínat,“ pokračovala a já cítila, jak mi rudnou tváře. V hlavě mi vířily myšlenky – proč se nikdy nezastaneš, Petře? Proč musím být vždycky ta špatná?

Když jsme se s Petrem brali, nikdy mě nenapadlo, že skončíme v jeho dětském pokoji, v bytě, kde jeho matka vládne železnou rukou. Byt byl malý, panelákový, s výhledem na šedé bloky a parkoviště. Každý kout byl prosycený její přítomností – od starých záclon až po fotografie Petra v maturitním obleku.

První týdny jsem se snažila přizpůsobit. Věra mi ukazovala, jak správně věšet prádlo, jak vařit svíčkovou „tak, jak to má Petr rád“. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že nikdy nebudu dost dobrá.

Jednoho večera, když Petr přišel pozdě z práce, seděla jsem s Věrou v obýváku. „Víš, Jano, já jsem si vždycky myslela, že Petr si najde ženu, která bude mít ráda pořádek. Ty jsi hodná holka, ale pořád ti něco uniká.“

„Snažím se, paní Věro. Ale někdy mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude stačit,“ vyhrkla jsem. Věra se na mě podívala s úsměvem, který byl spíš vítězný než laskavý. „To je život, děvče. Musíš se snažit víc.“

Když se Petr vrátil, snažila jsem se mu to říct. „Petře, já už to nezvládám. Tvoje máma mě pořád kritizuje. Potřebuju, abys mi pomohl.“

Petr jen pokrčil rameny. „Víš, jaká je. Je to její byt. Musíme to vydržet, než našetříme na vlastní.“

Ale jak dlouho ještě? Každý den byl stejný. Ráno výčitky, přes den napětí, večer ticho. Začala jsem se vyhýbat domovu, zůstávala jsem déle v práci, jen abych nemusela poslouchat další poznámky o tom, jak špatně skládám ručníky nebo že jsem koupila špatný jogurt.

Jednou jsem přišla domů a slyšela, jak Věra telefonuje s kamarádkou. „Ta Jana je hodná, ale vůbec neumí vést domácnost. Petr by si zasloužil lepší.“ Stála jsem za dveřmi a slzy mi tekly po tváři. V tu chvíli jsem si uvědomila, že pokud něco nezměním, ztratím sama sebe.

Začala jsem chodit na procházky do nedalekého parku. Tam jsem potkala sousedku Alenu. „Taky bydlíš s tchyní?“ zeptala se jednou. Přikývla jsem a ona se rozesmála. „Neboj, nejsi v tom sama. Já jsem to vydržela dva roky a pak jsme si s manželem pronajali garsonku. Bylo to těžké, ale stálo to za to.“

Ta slova mi dala naději. Začala jsem si hledat přivýdělek, abychom mohli rychleji našetřit na vlastní bydlení. Petr byl skeptický, ale když viděl, jak moc mě to trápí, začal mě podporovat. Věra samozřejmě nesouhlasila. „Kam byste chodili? Tady máte všechno! Já vás potřebuju!“

Jednoho večera došlo k hádce. „Paní Věro, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju svůj prostor. Chci žít s Petrem jako rodina, ne jako vaše děti.“

Věra se rozplakala. „Já jsem celý život obětovala Petrovi! A teď mě tu necháte samotnou?“

Petr poprvé stál při mně. „Mami, musíme jít dál. Jana má pravdu.“

Stěhování bylo těžké. Věra s námi měsíc nemluvila. Ale když jsme se konečně zabydleli v malém podnájmu na druhém konci Prahy, cítila jsem poprvé po letech klid. Bylo to skromné, ale naše.

Někdy si říkám – proč je tak těžké postavit se za sebe? Proč v Česku pořád tolik žen žije ve stínu svých tchyní? Co byste udělali vy na mém místě?