Moje dcera, její vlasy a my na hraně: Může se dítě obětovat pro ideu?

„Ne! Nechci! Mami, prosím, nedělej to!“ Klářin křik se rozléhal celým bytem a já, stojící za dveřmi koupelny, jsem měl pocit, že mi někdo svírá srdce do železného svěráku. Jana stála u dcery s holicím strojkem v ruce, její tvář byla kamenná, ale v očích se jí leskly slzy. „Kláro, slíbila jsi to. Je to pro Aničku. Ona tě potřebuje.“

V tu chvíli jsem měl chuť rozrazit dveře a zakřičet na Janu, ať toho nechá. Ale něco mě drželo zpátky – možná strach, možná šok, možná jen pocit, že už je pozdě. Klára seděla na stoličce, ruce zaťaté v pěst, a po tvářích jí stékaly slzy. Její dlouhé hnědé vlasy, na které byla vždycky tak pyšná, padaly na zem v tichém protestu.

Když bylo hotovo, Jana položila strojek na umyvadlo a objala Kláru. „Jsi statečná holka,“ šeptala jí do ucha. Klára se jí vytrhla a utekla do svého pokoje. Já stál pořád na chodbě a nevěděl, co mám dělat. Cítil jsem vztek, smutek, bezmoc. Proč to Jana udělala? Proč mě neřekla, co má v plánu?

Večer jsem seděl v kuchyni a čekal, až Jana přijde. „Proč jsi to udělala?“ zeptal jsem se tiše, když si sedla naproti mně. „Klára je ještě dítě. Neměla by nést takovou tíhu.“

Jana se na mě podívala unavenýma očima. „Anička je její nejlepší kamarádka. Má rakovinu. Klára sama řekla, že by jí chtěla podpořit. Jenže když přišlo na věc, bála se. Pomohla jsem jí to překonat.“

„Pomohla? Nebo jsi ji donutila?“ vyjel jsem na ni. „Tohle není jen symbolický čin. Klára bude muset čelit posměchu ve škole, pohledům lidí…“

Jana se rozplakala. „Myslela jsem, že jí tím pomůžu vyrůst. Naučit ji, že někdy je potřeba něco obětovat pro druhé.“

Celou noc jsem nespal. Slyšel jsem Kláru tiše plakat za zdí. Ráno odmítla jít do školy. „Všichni se mi budou smát,“ šeptala a schovávala hlavu pod polštář. Jana ji hladila po zádech a snažila se ji přesvědčit, že je hrdinka. Ale Klára jen mlčela a dívala se do zdi.

V práci jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Petr si všiml, že nejsem ve své kůži. „Co se děje?“ zeptal se. Všechno jsem mu řekl. Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Možná jsi měl být u toho. Třeba by to Klára zvládla líp, kdyby věděla, že má oporu v obou rodičích.“

Večer jsem si sedl ke Kláře na postel. „Klárko, je mi líto, že jsem tam nebyl s tebou. Měl jsem tě chránit.“ Klára se na mě poprvé podívala. „Tati, já jsem to chtěla udělat… Ale pak jsem se bála. Mami mě nenechala couvnout.“

„A teď? Lituješ toho?“ zeptal jsem se.

Klára chvíli přemýšlela. „Nevím. Anička mi napsala, že je na mě pyšná. Ale já se bojím zítřka.“

Druhý den šla Klára do školy s čepicí na hlavě. Některé děti se smály, jiné se jí vyhýbaly. Ale Anička ji objala a řekla: „Jsi moje hrdinka.“ Klára se poprvé od té doby usmála.

Doma jsme s Janou seděli naproti sobě a mlčeli. Mezi námi viselo něco těžkého, co nešlo jen tak setřást. „Možná jsme udělali chybu,“ řekla Jana tiše. „Možná jsme Kláru postavili před něco, co bylo nad její síly.“

„A možná jsme jí ukázali, že někdy je těžké stát za svým rozhodnutím,“ odpověděl jsem.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. Klára byla uzavřenější, Jana smutnější a já… já jsem si nebyl jistý ničím. Byli jsme ještě rodina? Nebo už jen tři lidé, kteří spolu žijí a každý má svou pravdu?

Někdy večer sedím v obýváku a slyším Kláru smát se s Aničkou po telefonu. Jindy ji najdu plakat nad starými fotkami, kde má ještě dlouhé vlasy. Jana se snaží být silná, ale vím, že ji to trápí stejně jako mě.

Přemýšlím, jestli jsme měli právo rozhodnout za Kláru. Jestli je správné obětovat dítě pro vyšší ideál – i když jde o solidaritu a přátelství. Nebo jsme jí tím vzali kus dětství?

Co byste udělali vy? Má rodič právo vést dítě k oběti, i když ono samo váhá? A kde je hranice mezi výchovou a nátlakem?