Ve stínu hořkosti: Proč jsem se rozhodla pomoci své tchyni

„Proč bych jí měla pomáhat? Vždyť mi dvacet let dávala jasně najevo, že nejsem dost dobrá pro jejího syna.“ Tahle věta mi zněla v hlavě, zatímco jsem stála na chodbě nemocnice Motol, v ruce svírala kabelku a snažila se zhluboka dýchat. Za dveřmi ležela paní Marie, moje tchyně, žena, která mi nikdy neřekla jediné laskavé slovo. A teď, když už neměla nikoho jiného, volali mě.

„Pani Novotná, můžete za ní na chvíli přijít?“ ozvala se sestřička. „Ptá se po vás.“

Zaváhala jsem. Vzpomněla jsem si na všechny ty rodinné oslavy, kde mě přehlížela, na její poznámky o tom, že neumím vařit svíčkovou jako ona, na to, jak mě před sousedy nazývala „tou Pražačkou“, i když jsem se narodila v Kolíně. Vždycky jsem byla ta cizí, ta, která rozbila jejich rodinu, protože jsem si dovolila vzít si jejího jediného syna Tomáše.

Ale Tomáš tu teď nebyl. Odešel před třemi lety, když mu srdce vypovědělo službu. Zůstala jsem sama s dcerou Klárou, která už dávno žila svůj život v Brně. A teď tu byla jenom ona – Marie, zlomená, nemocná a opuštěná.

Vešla jsem do pokoje. Ležela na posteli, bledá, oči upřené do stropu. Když mě zahlédla, její pohled se na chvíli změnil – snad v úlevu, snad v rozpaky.

„Jsi tady,“ zašeptala.

„Jsem,“ odpověděla jsem tiše a posadila se na židli vedle její postele. Chvíli jsme mlčely. Vzduch byl těžký, plný nevyřčených slov.

„Promiň, že tě obtěžuji,“ řekla nakonec. „Nemám nikoho jiného.“

Cítila jsem, jak se ve mně mísí vztek s lítostí. Chtěla jsem jí říct, že si za to může sama. Že kdyby byla jiná, možná bychom teď byly rodina. Ale místo toho jsem jen sevřela její ruku. Byla studená a křehká.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se.

„Jen tu buď. Prosím.“

A tak jsem tam zůstala. První den jsem jí jen podávala vodu a volala sestřičku, když potřebovala na záchod. Druhý den jsem jí přinesla její oblíbené rohlíky s máslem a kávu z automatu. Třetí den už jsme spolu mlčely o něco méně. Vyprávěla mi o svém dětství v Pardubicích, o tom, jak přišla o rodiče během války. Poprvé jsem ji viděla jinak – ne jako tu přísnou tchyni, ale jako ženu, která celý život bojovala sama.

Jednou večer, když jsem jí četla z její oblíbené knížky, se rozplakala. „Měla jsem na tebe být hodnější,“ vzlykla. „Byla jsem hloupá a pyšná. Myslela jsem, že mi Tomáše vezmeš. Ale on tě miloval. A já ti to nikdy neodpustila.“

Slzy mi stékaly po tvářích. „Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale teď už na tom nezáleží.“

Začala jsem k ní chodit každý den. Klára mi volala a ptala se, proč to dělám. „Mami, vždyť ti celý život jen ubližovala. Proč se o ni staráš?“

„Protože už nechci žít ve stínu hořkosti,“ odpověděla jsem. „Protože když člověk odpustí, uleví se hlavně jemu samotnému.“

Jednoho dne mě Marie požádala, abych jí přinesla staré fotografie. Seděly jsme spolu a prohlížely si je. Ukazovala mi Tomáše jako malého kluka, jak staví sněhuláka na dvoře v Pardubicích. Najednou jsme se smály a plakaly zároveň. Bylo to poprvé, co jsem cítila, že jsme si opravdu blízké.

Když se její stav zhoršil, zůstala jsem u ní přes noc. Držela jsem ji za ruku, když usínala, a šeptala jí, že všechno je v pořádku. V posledních chvílích svého života mě poprosila o odpuštění. „Odpouštím ti,“ řekla jsem. „A děkuji ti za Tomáše.“

Marie zemřela tiše, v klidu. Po pohřbu jsem seděla na lavičce před domem a přemýšlela, co všechno jsme spolu zažily. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky bolesti, ale i na poslední týdny, kdy jsme si byly blíž než kdy dřív.

Možná je odpuštění to nejtěžší, co může člověk udělat. Ale možná je to taky jediný způsob, jak se osvobodit od minulosti. Myslíte, že bych to měla udělat dřív? Nebo je někdy lepší nechat některé věci být?