Mezi dvěma ohni: Kde končí povinnost a začíná vlastní život?

„Zase jsi koupila špatné mléko, Lucie! Já ti říkala, že potřebuju polotučné, ne tohle modré,“ vyštěkla máma, sotva jsem položila tašku na kuchyňský stůl. Venku bubnoval déšť na parapet a v kuchyni se šířila vůně mokrých bot a napětí. V ruce jsem svírala houbičku na nádobí, snažila se ignorovat bolest v zádech a pohled na hodiny, které ukazovaly půl osmé večer. V obýváku tiše běžela pohádka, kde můj šestiletý syn Matěj čekal, až za ním přijdu. Můj muž Petr už potřetí za poslední půl hodinu nahlédl do kuchyně, ale když viděl, jak máma a sestra okupují prostor, jen si povzdechl a zmizel zpátky.

„Lucko, prosím tě, můžeš se na mě podívat? Zase mi nejde ten notebook,“ ozvala se sestra Jana, která si rozložila svůj pracovní chaos po celé kuchyňské lince. „Zítra mám uzávěrku a vůbec nevím, co s tím mám dělat. Ty tomu rozumíš, ne?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Měla jsem za sebou celý pracovní týden, v práci jsem řešila průšvihy za kolegy, doma jsem se snažila být dobrou mámou a manželkou, a teď jsem tu zase – v roli prostředníka, opraváře, psychologa a služky. Máma se rozčilovala kvůli mléku, Jana kvůli technice a já jsem měla pocit, že se dusím.

„Mami, nemohla bys to mléko prostě vyměnit zítra? Teď už je pozdě, obchody zavírají,“ snažila jsem se zachovat klid. Máma protočila oči a začala lamentovat, jak je všechno na nic, jak jí nikdo nepomáhá a že ona by pro nás dýchala. Jana mezitím začala bušit do klávesnice a nadávat na celý svět.

V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Kdy jsem se vlastně stala tím, kdo musí všechno řešit? Kdy jsem přestala být dcerou a sestrou a stala se rodinným záchranářem na plný úvazek? A co moje vlastní rodina? Petr už dávno rezignoval na to, že bychom si večer sedli spolu, popovídali si nebo si dali skleničku vína. Matěj se naučil nevyžadovat pozornost, protože maminka je pořád zaneprázdněná.

„Lucko, slyšíš mě vůbec?“ vytrhla mě ze zamyšlení Jana. „Ten notebook je fakt v háji, potřebuju to do zítřka.“

„Jano, já teď opravdu nemůžu. Musím dodělat nádobí a pak chci být chvíli s Matějem,“ odpověděla jsem poprvé za dlouhou dobu trochu ostřeji. Jana se zatvářila dotčeně, máma se na mě podívala, jako bych jí vrazila kudlu do zad.

„No to je hezký, Lucko. My jsme ti vždycky pomáhaly, když jsi něco potřebovala. A teď, když my potřebujeme tebe, tak nemáš čas?“ Máma zvýšila hlas a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Mami, já už nemůžu. Jsem unavená. Mám taky svou rodinu, víš?“ vyhrkla jsem a poprvé v životě jsem to řekla nahlas. V kuchyni zavládlo ticho, které přehlušoval jen déšť za oknem.

Jana se uraženě zvedla a odešla do svého pokoje. Máma si sedla ke stolu a začala tiše plakat. Cítila jsem se jako zrádce. Ale zároveň se mi ulevilo. Poprvé jsem řekla, co mě tíží.

Vešla jsem do obýváku. Matěj ke mně natáhl ruce a Petr mě pohladil po zádech. „Všiml jsem si, že jsi dneska jiná,“ řekl tiše. „Jsem na tebe pyšný.“

Sedli jsme si spolu na gauč. Matěj mi položil hlavu do klína a já ho hladila po vlasech. Petr mi stiskl ruku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem roky žila mezi dvěma ohni. Snažila jsem se být dokonalou dcerou a sestrou, ale přitom jsem zapomněla na sebe a na svou vlastní rodinu.

Druhý den ráno jsem se rozhodla, že to tak dál nejde. Pozvala jsem mámu a Janu na kávu a otevřeně jim řekla, jak se cítím. Že je mám ráda, ale že už nemůžu být pořád k dispozici. Že potřebuju čas pro sebe, pro Petra a pro Matěje. Bylo to těžké. Máma brečela, Jana byla naštvaná. Ale poprvé jsem cítila, že dýchám.

Od té doby se snažím držet hranice. Není to jednoduché. Občas mám výčitky, občas mě máma nebo sestra obviní z toho, že jsem sobecká. Ale vím, že kdybych to neudělala, ztratila bych sama sebe.

Někdy večer, když sedím s Petrem na balkoně a díváme se na světla města, přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Jak dlouho máme nést odpovědnost za rodinu, která nás vychovala, a kdy už máme právo žít svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?