Dovolená, která roztrhla mou rodinu: Pravda o tchyni z Vysočiny

„Tohle je poslední kapka, Jitko!“ křičela na mě tchyně hned první večer, když jsem se pokusila umýt nádobí po večeři. Stála jsem v kuchyni její chalupy na Vysočině, ruce ponořené v horké vodě, a v hlavě mi hučelo. Můj muž Petr seděl v obýváku a předstíral, že si čte noviny, ale dobře jsem viděla, jak se mu třesou ruce. Děti byly někde venku, smály se a hrály si na schovávanou mezi stromy. Já jsem ale věděla, že tohle léto nebude jako ta předchozí.

Petr mě přesvědčil, abychom přijeli na chalupu jeho matky, paní Věry, na celé tři týdny. Prý abychom si odpočinuli od Prahy, od práce, od školky. Jenže už první den jsem cítila, že tu nejsem vítaná. Věra mě sledovala pohledem, jako bych byla vetřelec v jejím království. Každé mé slovo komentovala, každé rozhodnutí zpochybňovala. „U nás se to dělá jinak,“ opakovala pořád dokola.

Druhý den ráno jsem se snažila připravit snídani. „Takhle se vajíčka nedělají, Jitko,“ ozvala se Věra, sotva jsem rozklepla první skořápku. „Petr má rád míchaná vajíčka na másle, ne na oleji.“ Podívala jsem se na něj, ale on jen sklopil oči a mlčel. Cítila jsem, jak se mi v hrudi hromadí vztek a bezmoc.

Večer jsme seděli u stolu, děti už spaly a Věra začala vyprávět o tom, jak Petr jako malý nikdy nezlobil a jak byl vždycky poslušný. „To se dneska už nevidí,“ podotkla s významným pohledem na mě. „Dnešní matky mají jiné priority.“

„Mami, prosím tě,“ ozval se Petr tiše, ale Věra ho přerušila: „Nechci ti do toho mluvit, ale když vidím, jak Jitka vychovává děti…“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „Věro, já vím, že nejsem dokonalá, ale snažím se. A myslím, že bychom si mohly navzájem trochu víc věřit.“

Ticho. Jen tikot hodin a šum větru za oknem.

Další dny byly jako na houpačce. Věra mi dávala najevo, že tu nemám co říct. Když jsem chtěla s dětmi na výlet do lesa, řekla: „To je zbytečné, stejně budou unavené.“ Když jsem navrhla, že uvařím oběd, odpověděla: „Já už mám všechno naplánované.“ Petr se mi vyhýbal pohledem a večer mi šeptal do polštáře: „Vydrž to, prosím tě. Je to jen pár týdnů.“

Jednou v noci jsem slyšela, jak se Věra s Petrem hádají v kuchyni. „Ona ti ničí život,“ syčela Věra. „Od té doby, co jste spolu, jsi jiný. Zapomněl jsi na rodinu!“ Petr jí něco odpověděl, ale nerozuměla jsem co. Ležela jsem v posteli a slzy mi stékaly po tvářích.

Začala jsem si všímat zvláštních věcí. Věra schovávala dopisy, které jí chodily poštou. Jednou jsem ji načapala, jak telefonuje a šeptá do sluchátka: „Oni nesmí nic vědět.“ Když mě zahlédla, rychle zavěsila a tvářila se, že se nic nestalo.

Jedno odpoledne přišla sousedka paní Novotná a přinesla nám koláč. Sedly jsme si na zahradu a ona se ke mně naklonila: „Jitko, držte se. Vím, že to tu nemáte lehké. Věra je… no, komplikovaná žena.“

Začala mi vyprávět o tom, jak Věra před lety přišla o manžela a od té doby se snaží mít všechno pod kontrolou. „Bojí se, že o Petra přijde stejně jako o svého muže,“ řekla tiše paní Novotná.

Najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Věra se mě nebála – bála se ztráty syna. Její útoky byly jen zoufalým pokusem udržet si rodinu pohromadě.

Ale napětí rostlo. Jednoho večera, když jsme seděli u ohně, Petr najednou vstal a řekl: „Mami, musíš přestat Jitku napadat. Je to moje žena a matka mých dětí. Pokud s tím nepřestaneš, už sem nikdy nepřijedeme.“

Věra zbledla a rozplakala se. „Já vás nechci ztratit,“ vzlykala. „Jsem sama…“

Seděla jsem vedle ní a poprvé jsem cítila soucit místo hněvu. „Věro, nikdo vás nechce opustit. Ale musíme se naučit spolu žít. Jinak přijdeme o všechno.“

Té noci jsme dlouho nemohly usnout. Povídaly jsme si o jejím strachu, o mé nejistotě, o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi dvěma rodinami.

Když jsme odjížděli zpátky do Prahy, objala mě pevněji než kdy dřív. „Děkuju ti, Jitko,“ zašeptala.

Od té doby je všechno jiné. Není to dokonalé, ale snažíme se.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Kolik toho jsme ochotni obětovat pro rodinu? A kde je hranice mezi loajalitou a ztrátou sebe sama?