Proč mi dcera nevěří? Příběh Marie, která se rozhodla změnit svůj život po padesátce

„Mami, prosím tě, otevři oči! On tě jen využívá!“ Zuzaniny oči byly zarudlé vztekem i slzami, když stála uprostřed mé malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě. V ruce svírala můj mobil, kde právě našla zprávy od Karla. „Podívej se, jak ti píše! To jsou samé sladké řeči, ale nikdy ti nic konkrétního neřekl. Vždycky jen slibuje!“

Stála jsem proti ní, ruce se mi třásly. „Zuzko, já vím, že máš o mě strach. Ale já… já jsem šťastná. Poprvé po tolika letech se cítím živá. Karel je jiný, rozumí mi. Víš, jaké to je, když tě někdo obejme a ty víš, že nejsi sama?“

Zuzana si odfrkla. „Mami, vždyť jsi byla s tátou třicet let. A teď, když jsi konečně trochu v klidu, najdeš si chlapa z internetu, který ti ani neukázal občanku? Vždyť jsi ho viděla naživo jen párkrát!“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely vzpomínky na tátu, na jeho tiché odchody do hospody, na jeho mlčení, na roky, kdy jsem byla jen stínem v jeho životě. Po jeho smrti jsem si myslela, že už nikdy nebudu nikoho milovat. Ale pak přišel Karel. Napsal mi na seznamce, že má rád poezii a že by rád poznal ženu, která se nebojí začít znovu. Psal krásně, citlivě, a když jsme se poprvé sešli v kavárně na Vinohradech, držel mě za ruku a díval se mi do očí tak, jak to můj muž nikdy neuměl.

„Zuzko, já vím, že to není jednoduché. Ale já už nechci být sama. Ty máš svůj život, rodinu, práci. Já… já mám jen tebe a teď i Karla. Proč mi to nechceš dopřát?“

Zuzana se rozplakala. „Protože mám o tebe strach! Vždyť jsi mi vždycky říkala, že lidi na internetu nejsou opravdoví. A teď… teď jsi jako vyměněná. Nechci tě ztratit, mami.“

Sedla jsem si ke stolu a položila si hlavu do dlaní. Byla jsem unavená. Tolik let jsem žila pro druhé – pro manžela, pro Zuzanu, pro vnoučata. A teď, když jsem si dovolila myslet na sebe, přišla tahle bouře.

Karel mi psal každý den. Posílal básničky, fotky z procházek, někdy i hlasové zprávy, kde mi šeptal, že mě miluje. Věděla jsem, že má dluhy, že jeho bývalá žena ho připravila o byt. Ale věřila jsem mu. Cítila jsem, že mě potřebuje stejně jako já jeho.

Jednou večer mi zavolal. „Maruško, potřebuju tě. Můžu přijít?“ Jeho hlas byl rozechvělý. Přijel s kyticí tulipánů a lahví vína. Seděli jsme na gauči, povídali si o životě, o snech. Když odešel, cítila jsem se jako znovuzrozená.

Ale Zuzana nepřestávala. Posílala mi odkazy na články o podvodnících, nabízela mi, že si Karla „proklepne“ přes známé na policii. „Mami, aspoň si zjisti, jestli není v registru dlužníků! Nechci, abys přišla o byt nebo o úspory.“

Jednou jsem ji načapala, jak mi prohledává šuplík s doklady. „Co to děláš?“ vyjela jsem na ni. „Jen se chci ujistit, že ti nic nehrozí,“ bránila se. „Zuzano, tohle je moje soukromí! Já jsem dospělá, umím se rozhodnout sama!“

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Přestala mi volat, vnoučata mi přestala vodit na hlídání. Byla jsem sama. Karel mi slíbil, že až dostane zpátky peníze z dědictví, pojedeme spolu na dovolenou do Krkonoš. Ale peníze pořád nepřicházely. Začala jsem pochybovat. Jednou večer jsem našla v jeho bundě složenku na exekuci. Srdce mi bušilo až v krku.

Když jsem se ho zeptala, začal křičet. „Ty mi nevěříš? Po tom všem? Já tě miluju, Maruško! Jen potřebuju trochu času. Všechno ti vrátím!“

Seděla jsem v noci u okna a dívala se na prázdné parkoviště pod panelákem. Najednou jsem si připadala jako malá holka, která neví, komu věřit. Zuzana nebo Karel? Rodina nebo láska?

Jednoho dne mi Zuzana zavolala. „Mami, promiň. Já tě nechci ztratit. Ale prosím tě, pojď ke mně na oběd. Chci ti něco ukázat.“

Přišla jsem do jejího bytu na Proseku. Seděla tam i její kamarádka Jana, která pracuje na úřadě. Položily přede mě papíry – výpisy z registru dlužníků, soudní rozhodnutí o exekuci na Karla. „Mami, nechceme ti ublížit. Ale podívej se, co jsme zjistily.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Všechno, čemu jsem věřila, bylo najednou pryč. Karel mi lhal. Využíval mě. A já… já jsem byla slepá.

Zuzana mě objala. „Mami, já tě mám ráda. Nechci, abys byla sama. Ale nechci, aby tě někdo zranil.“

Doma jsem seděla dlouho do noci a přemýšlela. Proč jsem tak zoufale toužila po lásce? Proč jsem nevěřila vlastní dceři? A proč je tak těžké začít znovu, když už je člověku skoro šedesát?

Možná jsem udělala chybu. Možná jsem jen chtěla věřit, že i pro mě ještě existuje štěstí. Ale co když už je pozdě?

Řekněte mi – je lepší riskovat a znovu milovat, i když to bolí? Nebo je lepší zůstat sama a chránit své srdce před dalším zklamáním?