Dědeček a babička raději auto než vnouče? Můj boj o rodinu a pochopení

„Mami, kdy už přijede babička s dědou?“ Tonda se na mě dívá těma svýma velkýma očima, plnýma očekávání. V ruce svírá obrázek, který pro ně celý týden kreslil. Srdce mi sevře smutek a vztek zároveň. Už zase. Zase jsem musela vymyslet nějakou výmluvu, proč dneska nepřijedou. Prý musí jet s autem na technickou. Prý mají moc práce na zahradě. Prý je bolí záda z posledního výletu do autoservisu. Vždycky je to něco, co souvisí s jejich Škodou Superb, kterou leští každou sobotu, jako by byla z porcelánu.

Sedím na gauči a v hlavě mi běží vzpomínky na dětství. Moje máma, paní Jana, byla vždycky pečlivá a starostlivá, ale poslední roky jako by se změnila. Táta, pan Miroslav, býval veselý chlap, co mě učil jezdit na kole a bral mě na houby. Teď ale tráví celé dny v garáži a když přijedeme na návštěvu, místo aby si hrál s Tondou, ukazuje mi nové leštěnky a mluví o spotřebě paliva.

„Mami, proč mě babička nemá ráda?“ zeptá se Tonda tiše. To už nevydržím a jdu do kuchyně, aby neviděl, jak mi tečou slzy. Co jsem udělala špatně? Proč je pro ně auto důležitější než vlastní vnuk?

Večer, když Tonda usne, volám mámě. „Mami, proč jste zase nepřijeli? Tonda vás čekal celý den.“

Chvíli je ticho. Pak se ozve její unavený hlas: „Lucko, víš, že máme s tátou hodně práce. A navíc… Tonda je ještě malý, stejně si nás nebude pamatovat.“

„Ale mami, on vás má rád! Pořád o vás mluví. Kreslí vám obrázky, těší se na vás. Nemůžete aspoň jednou přijít kvůli němu?“

„Lucko, nebuď hysterická,“ přeruší mě máma. „My máme taky svůj život. A auto potřebuje péči, jinak nám zrezne.“

Zavěsím a cítím se ještě hůř než předtím. V hlavě mi víří myšlenky: Možná jsem opravdu přecitlivělá. Možná mají právo žít si po svém. Ale proč to tolik bolí?

Další týden je stejný. Tonda čeká, babička s dědou nepřijedou. Můj muž Petr už to nevydrží: „Lucko, nech to být. Oni se nezmění. Tonda má nás.“

Ale já to vzdát nechci. Vyrůstala jsem v rodině, kde jsme drželi při sobě. Každé Vánoce jsme byli všichni spolu, na chalupě jsme zpívali u ohně. Proč teď, když mám vlastní dítě, je všechno jinak?

Jednoho dne se rozhodnu jet za nimi neohlášeně. Tonda má v ruce další obrázek a já doufám, že když nás uvidí, roztají. Přijedeme k jejich domu a vidím tátu, jak leští auto a mámu, jak zametá garáž.

„Ahoj mami, tati!“ volám a Tonda běží k nim s obrázkem.

Táta se usměje, ale hned se otočí zpátky k autu: „Musím to dodělat, Lucko, jinak to zas bude samá šmouha.“

Máma si vezme obrázek, podívá se na něj a položí ho na stůl vedle hromady letáků z autodílů.

„Mami, pojď si hrát!“ prosí Tonda.

„Teď nemůžu, Toníčku, musím připravit oběd pro dědu,“ odpoví máma a zmizí v kuchyni.

Sedím na lavičce a sleduju, jak Tonda stojí u auta a snaží se tátovi pomoct leštit blatník. Táta ho ale odstrčí: „To nemůžeš, Toníku, škrábnul bys to.“

Večer doma Tonda mlčí a já mám pocit, že jsem selhala jako dcera i jako máma.

Začínám si všímat, že Tonda je smutnější, uzavírá se do sebe. Ve školce kreslí obrázky aut místo rodiny. Když se ho paní učitelka ptá proč, řekne: „Protože děda má rád jen auto.“

Rozhodnu se jít za psycholožkou. Vyprávím jí celý příběh a ona mi položí otázku: „A co byste chtěla vy? Chcete dál bojovat, nebo přijmout, že vaši rodiče mají jiné priority?“

Nevím. Chci pro Tondíka rodinu, ale nechci ho dál vystavovat odmítnutí.

O měsíc později slavíme Tondovy páté narozeniny. Pozvu rodiče, ale oni zase nepřijdou – prý musí jet na sraz veteránů.

Večer sedíme s Petrem u stolu a já říkám: „Možná bych měla přestat doufat. Možná je čas postavit naši vlastní rodinu na prvním místě.“

Petr mě obejme: „Lucko, Tonda má tebe. To je nejvíc.“

Ale stejně mě to bolí. Proč je pro ně kus plechu důležitější než vlastní krev? Je chyba ve mně? Nebo se opravdu některé vztahy nedají zachránit?

Možná bych měla přestat hledat chybu v sobě a začít žít pro ty, kteří o mě stojí. Ale jak se smířit s tím, že vlastní rodiče dávají přednost autu před vnukem? Co byste dělali vy na mém místě?