Teď už chci jen zpátky domů: Příběh o ztraceném domově, rodinných dluzích a touze po smíření

„Mami, už to zase řešíš? Vždyť jsme ti říkali, že teď na to nemáme!“ Lucka zvedla oči od mobilu a její hlas byl podrážděný, skoro až lhostejný. Seděla jsem u jejího kuchyňského stolu v paneláku na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Tolik let jsem si představovala, jaké to bude, až se vrátím domů. Jak mě dcera obejme, jak si budeme povídat dlouho do noci, jak budu konečně zase patřit někam, kde to znám. Ale místo toho jsem tu, cizí ve vlastním městě, a prosím o pomoc, kterou jsem si nikdy nemyslela, že budu potřebovat.

Když mi bylo pětatřicet, byla jsem na dně. Můj muž, Petr, pil a bil mě. Jednoho večera jsem sbalila malou Lucku, pár věcí a odešla. Neměla jsem nic, jen strach a naději. Kamarádka Jana mi tehdy řekla: „Hani, pojď se mnou do Ameriky. Tam si vyděláme, postavíme se na nohy.“ A tak jsme jely. Lucka byla malá, neuměla ani slovo anglicky. První měsíce byly peklo. Pracovala jsem v prádelně, uklízela domy bohatých lidí, šetřila každou korunu. Lucka brečela, chtěla zpátky za babičkou do Brna. Já jí slibovala, že to bude lepší. Že jednou budeme mít vlastní byt, že jí zaplatím školu, že se vrátíme a budeme šťastné.

Jenže roky běžely. Lucka vyrostla, zvyklá na cizí jazyk, na jiný svět. Já dřela, posílala peníze domů, abych splatila dluhy po Petrovi. Když Lucka dostala stipendium na univerzitu, byla jsem pyšná. Ale zároveň jsem cítila, jak se mi vzdaluje. Začala chodit s Tomášem, Čechem, který taky emigroval. Vzali se, narodila se jim malá Anička. Já pořád pracovala, abych jim mohla pomoct s hypotékou na byt v Praze. Všechno jsem dělala pro ně.

A pak přišel covid. Práci v prádelně jsem ztratila, úspory se rozplynuly. Rozhodla jsem se vrátit domů. Těšila jsem se na Lucku, na vnučku, na český chleba a vůni lesa za Brnem. Jenže realita byla jiná. Lucka s Tomášem měli svůj život, své starosti, své dluhy. „Mami, my ti nemůžeme platit nájem. Máme hypotéku, školku, všechno je drahé,“ říkala Lucka a já cítila, jak se mi hroutí svět.

Jednou večer jsem seděla v obýváku a slyšela, jak se Lucka s Tomášem hádají za zavřenými dveřmi. „Proč tu musí být? Vždyť jsme si konečně zařídili svůj život!“ „Je to moje máma, Tomáši! Nemůžu ji nechat na ulici.“ „Ale my na to fakt nemáme! A co Anička? Už teď je tu těsno.“

Cítila jsem se jako přítěž. Jako někdo, kdo už nemá právo na domov. Přitom jsem pro ně obětovala všechno. Když jsem to Luckce řekla, rozplakala se. „Mami, já vím, že jsi toho hodně udělala. Ale my teď fakt nemáme z čeho ti pomoct. Nechceš jít do domova pro seniory? Nebo si najít něco menšího?“

Bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla. Já, která jsem dřela celý život, která jsem nikdy nechtěla být nikomu na obtíž, jsem teď byla problém. Vzpomněla jsem si na svoji maminku, jak mě vždycky objala, když mi bylo nejhůř. Jak mi říkala: „Haničko, domov je tam, kde tě mají rádi.“

Ale kde je teď můj domov? V Americe už nikoho nemám. Tady jsem cizí i vlastní dceři. Každý den přemýšlím, jestli jsem udělala chybu, když jsem odešla. Jestli jsem Lucku nevychovala moc k samostatnosti, až zapomněla na to nejdůležitější – na rodinu.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Luckou. „Lucko, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju vědět, že mám kam patřit. Že nejsem jenom host na pár týdnů.“ Lucka se rozplakala. „Mami, já tě mám ráda. Ale mám pocit, že na mě všechno padá. Tomáš je pořád v práci, já tahám Aničku do školky, do práce, do kroužků… A teď ještě ty. Já už nemůžu.“

Objala jsem ji. Poprvé po letech jsem cítila, jak moc jsme si vzdálené. „Lucko, já vím, že je to těžké. Ale já už nemám kam jít. Nechci být sama. Nechci skončit někde v domově, kde mě nikdo nezná.“

Dny plynuly a napětí v bytě rostlo. Tomáš byl čím dál víc odtažitý, Anička se mě začala ptát, proč jsem pořád smutná. Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli jsem někdy opravdu měla domov. Nebo jestli jsem celý život jen utíkala – před manželem, před chudobou, před samotou.

A tak tu teď sedím, v cizím bytě, mezi cizími lidmi, a přemýšlím: Kde je vlastně můj domov? Je to místo, nebo lidé? A co když už nikdy nebudu nikam patřit?

Možná jsem udělala chybu, když jsem všechno obětovala pro druhé. Ale co jiného měla máma dělat? Co byste udělali vy na mém místě? Má právo máma čekat pomoc od svých dětí, když pro ně celý život dřela?