Když tchyně odnesla i rychlovarnou konvici: Příběh o ztrátě a znovuzískání domova

„Kde je ta konvice?“ vyhrkla jsem, když jsem ráno přišla do kuchyně. Bylo pondělí, venku mrholilo a já potřebovala aspoň čaj, abych přežila další den. Místo toho jsem našla prázdné místo na lince a v hlavě mi zabzučelo.

Tomáš, můj manžel, seděl u stolu a zíral do mobilu. „Nevím, asi ji máma odnesla,“ zamumlal, aniž by zvedl oči.

„Prosím tě, Tomáši, to už je třetí věc za týden! Minule to byly ručníky, předtím hrnce. Co bude dál? Odnese i postel?“ zvýšila jsem hlas, až se náš syn Matěj lekl a upustil lžičku do kaše.

Tomáš jen pokrčil rameny. „Víš, jaká je. Nechci se s ní hádat.“

Tohle byla naše realita už několik měsíců. Tchyně Irena se k nám nastěhovala „jen na pár týdnů“, když rekonstruovala svůj byt v Nuslích. Jenže rekonstrukce se protahovala a ona se zabydlela. Nejdřív jsem si říkala, že to zvládneme. Ale pak začala pomalu mizet naše věci. Nejprve drobnosti – utěrky, hrníčky, pak i větší věci. Vždycky měla výmluvu: „Tohle je stejně moje, přinesla jsem to sem.“ Nebo: „Vy to stejně nepoužíváte.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Každé ráno jsem nacházela kuchyň přestavěnou podle jejích představ, v lednici jídlo, které nikdo z nás nejedl, a v obýváku její deky a polštáře. Matěj se bál chodit do obýváku, protože „babička se zlobí, když si tam hrajeme s autíčky“.

Jednou večer jsem Tomáše našla sedět na balkoně, kouřil a vypadal unaveněji než kdy dřív. „Tomáši, takhle to nejde dál,“ začala jsem opatrně. „Musíme si s tvojí mámou promluvit.“

„A co jí chceš říct? Že ji vyhodíme? Vždyť nemá kam jít,“ bránil se.

„Ale my už taky nemáme kde žít! Všechno je její, všechno rozhoduje ona. Já už nemůžu,“ rozplakala jsem se.

Tomáš mě objal, ale bylo cítit, že neví, co dělat. Vždycky byl spíš tichý typ, konflikty nesnášel. Ale já už nemohla čekat.

Druhý den jsem sebrala odvahu a šla za Irenou do jejího „dočasného“ pokoje. Seděla u stolu a luštila křížovky.

„Paní Ireno, potřebuju s vámi mluvit,“ začala jsem. Srdce mi bušilo až v krku.

„Ano?“ zvedla obočí a ani se na mě nepodívala.

„Chtěla bych vás poprosit, abyste nám vrátila naše věci. A taky… abyste respektovala, že tohle je náš domov.“

Zasmála se. „Ale prosím tě, vždyť já vám tu pomáhám! Kdybys věděla, jak to bylo těžké, když jsem byla mladá… Ty bys bez mě nezvládla ani večeři.“

„To není pravda! Já zvládnu všechno, ale potřebuju mít klid a svoje věci na svém místě. Prosím vás, vraťte nám aspoň tu konvici.“

Irena vstala a začala se rozčilovat: „Takže mě chceš vyhodit? Po tom všem, co jsem pro vás udělala? Tomáš by beze mě nebyl tam, kde je!“

V tu chvíli přišel Tomáš a slyšel poslední větu. „Mami, prosím tě… Kateřina má pravdu. Je to náš byt. Potřebujeme trochu soukromí.“

Irena se na něj podívala jako na cizího člověka. „Takže ty stojíš na její straně?“

Tomáš poprvé za celou dobu neuhnul pohledem. „Ano, stojím.“

Následující dny byly napjaté. Irena trucovala ve svém pokoji, s nikým nemluvila. Já měla výčitky svědomí, Tomáš byl nervózní a Matěj se ptal, proč je babička smutná.

Jednoho rána jsem našla na stole klíče od bytu a vedle nich lístek: „Jdu k sestře do Brna. Nečekejte mě.“

Bylo mi úzko i úlevně zároveň. Vrátila jsem konvici na místo a udělala si čaj. S Tomášem jsme si dlouho povídali o tom, co všechno jsme zanedbali – hlavně komunikaci mezi sebou.

Začali jsme znovu budovat náš domov. Bylo to těžké – pořád jsem měla pocit viny, že jsme Irenu zklamali. Ale zároveň jsem cítila, že jsme konečně zase rodina.

Někdy večer sedím v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč je tak těžké říct nahlas, co cítíme? A kolik rodin v Česku zažívá něco podobného? Co byste udělali vy na mém místě?