„Zaplatíme zvlášť?” – Rande, které změnilo všechno

„Zaplatíme zvlášť?” ozvalo se tiše přes stůl. Petr se na mě díval s lehce staženým obočím, v ruce už držel peněženku. V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo tisíc myšlenek. Všechno, co mi kdy máma říkala o slušných klucích, o tom, jak by měl muž na prvním rande zaplatit, se mi vynořilo před očima. Ale taky jsem si vzpomněla na všechny ty články o rovnoprávnosti, o tom, že ženy by měly být samostatné a nečekat, že za ně někdo něco udělá.

Bylo to naše první setkání naživo. Poznali jsme se přes seznamku, kde jsme si psali skoro měsíc. Petr byl vtipný, chytrý, měl rád stejné filmy jako já a dokonce i stejný smysl pro humor. Když jsme se domluvili na kávu v malé kavárně na Letné, byla jsem nervózní, ale těšila jsem se. Připadala jsem si jako puberťačka, která jde na první rande v životě.

Seděli jsme naproti sobě, povídali si o všem možném – o práci, o rodině, o tom, jak je těžké najít v Praze normálního člověka. Smáli jsme se, občas jsme se na sebe podívali trochu déle, než bylo nutné. Všechno šlo skvěle, dokud nepřišla servírka s účtem. Petr se na něj podíval, pak na mě a řekl: „Tak zaplatíme zvlášť, jo?”

V tu chvíli jsem ztuhla. V hlavě mi běžely scénáře, co bych měla udělat. Měla bych se urazit? Měla bych být ráda, že mě nebere jako někoho, koho musí živit? Nebo bych měla prostě přikývnout a tvářit se, že je to normální?

„Jasně, to je v pohodě,” řekla jsem nakonec a snažila se, aby mi hlas nezakolísal. Petr se usmál, zaplatil a začal si balit věci. Já jsem ale cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel.

Cestou domů jsem přemýšlela, co bych řekla mámě, kdyby se mě zeptala, jaké to bylo. „A zaplatil za tebe?” slyšela jsem její hlas ve své hlavě. Vždycky mi říkala, že když muž nezaplatí na prvním rande, nestojí za to. Ale já jsem si nebyla jistá, jestli je to pravda.

Doma jsem se posadila na postel a pustila si televizi, ale myšlenky mi pořád utíkaly k Petrovi. Bylo to opravdu tak hrozné? Nebo jsem jenom moc ovlivněná tím, co mi vtloukali do hlavy rodiče? Vždyť Petr byl jinak skvělý, celý večer jsme si rozuměli. Možná to byl jenom jeho způsob, jak ukázat, že mě bere jako sobě rovnou.

Druhý den mi napsal: „Bylo to fajn, rád bych tě zase viděl.” Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem odpověděla, že taky. Domluvili jsme se na další schůzce, tentokrát na procházku po Stromovce.

Když jsem to řekla mámě, jen protočila oči. „No nevím, Lucko, tohle mi na dobrý začátek nepřijde. Když tě má rád, měl by se snažit.” Táta jen mlčel a četl noviny, ale viděla jsem, jak se mu stáhly rty.

Na druhém rande byl Petr ještě milejší než poprvé. Povídali jsme si, smáli se, dokonce mě vzal za ruku. Ale když jsme si sedli na lavičku a koupili si zmrzlinu, zase každý platil sám za sebe. Tentokrát jsem to už neřešila tolik, ale v hlavě mi pořád zněla mámina slova.

Po pár týdnech jsme spolu začali chodit. Petr byl pozorný, volal mi, psal, zajímal se o mě. Ale pokaždé, když jsme šli někam ven, platili jsme každý za sebe. Začala jsem si všímat, že mě to vlastně štve. Nešlo o peníze, šlo o ten pocit, že nejsem pro něj dost důležitá. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jednou večer jsme byli u mě doma a já jsem to už nevydržela. „Petře, můžu se tě na něco zeptat?” začala jsem opatrně.

„Jasně, co se děje?”

„Proč vždycky platíme každý za sebe? Je to pro tebe důležité?”

Petr se na mě chvíli díval, pak pokrčil rameny. „Víš, moje máma byla samoživitelka. Vždycky mě učila, že ženský nejsou žádný chudinky, co čekají, až je někdo zachrání. A já to tak prostě mám. Nechci, abys měla pocit, že ti něco dlužím, nebo že tě musím kupovat.”

Chvíli jsem mlčela. Najednou mi došlo, že to celé není o mně, ale o něm. O jeho zkušenostech, o tom, co mu vtloukali do hlavy doma.

Ale stejně jsem cítila, že mi něco chybí. Možná jsem byla moc ovlivněná tím, co mi říkali rodiče. Možná jsem chtěla cítit, že jsem pro někoho výjimečná. Nebo jsem se jenom bála, že když mě někdo nebude rozmazlovat, nejsem dost dobrá.

Začali jsme se kvůli tomu hádat. Petr nechápal, proč je to pro mě tak důležité. Já jsem nechápala, proč to pro něj není samozřejmé. Každý jsme měli svou pravdu, své zranění z dětství.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli má vůbec smysl pokračovat. Stojí mi to za to? Nebo bych měla hledat někoho, kdo mi dá to, co chci? Ale co vlastně chci? Chci být samostatná, nebo chci, aby se o mě někdo staral?

Nakonec jsme se s Petrem rozešli. Nebylo to kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsme si každý nesli svůj batoh a neuměli jsme ho odložit.

Dneska už vím, že největší boj nevedu s klukama, s rodiči ani s tím, co se ode mě čeká. Největší boj vedu sama se sebou. S tím, jaká chci být, co chci od života a od vztahu.

Možná je tohle ta dospělost – přestat hledat odpovědi u ostatních a začít je hledat v sobě.

Co myslíte vy? Je důležité, kdo na prvním rande zaplatí? Nebo je důležitější, co si o sobě myslíme sami?