Jmenuji se Marie a celý život jsem věřila, že rodina je základ všeho. Když si můj syn Petr přivedl domů svou ženu Lucii, netušila jsem, jak těžké bude najít si k ní cestu. Přes všechny hádky, nedorozumění a bolest jsem nakonec našla sílu v modlitbě a víře, která mi pomohla pochopit nejen Lucii, ale i samu sebe.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že mě vlastní syn postaví před takovou zradu. S manželem jsme mu chtěli dopřát samostatnost, ale on naši důvěru zneužil a pronajal náš byt cizím lidem za našimi zády. Teď stojím před otázkou, jestli je možné odpustit a jak znovu najít rodinnou důvěru.
Jmenuji se Lucie a nikdy nezapomenu na ty Vánoce, kdy mi manžel Petr dal na celou rodinnou oslavu jen tisíc korun. Cítila jsem se ponížená, neviditelná a rozhodla jsem se, že mu ukážu, co všechno pro naši rodinu znamenám. Tenhle příběh je o bolesti, odvaze a o tom, jak někdy musíme zatřást světem těch, které milujeme.
Můj život se obrátil naruby ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že potřebuji novou ledvinu. Záchrana přišla od neznámého muže, Petra, a mezi námi vzniklo pouto silnější než jen vděčnost. Ale ne všechny příběhy, které začnou zázrakem, končí šťastně.
Všechno začalo na Štědrý den, kdy moje tchyně Marie opět trvala na tom, že musím péct kapra pro celou rodinu. Loni jsem to zkazila a od té doby mi to dává najevo při každé příležitosti. Letos jsem se rozhodla postavit se jí a říct dost – a tím jsem spustila rodinnou bouři, která změnila naše vztahy.
Od dětství jsem žila pod tvrdou rukou své matky, která mě nikdy nenechala dýchat. Teď, když mám vlastní rodinu, musím čelit jejím požadavkům a nepochopení svého manžela, který nechápe, proč jí nechci dát klíč od našeho bytu. Příběh o tom, jak těžké je vymanit se z rodinných pout a najít odvahu chránit svůj vlastní prostor.
Jmenuji se Dagmar a celý život jsem dřela, abych svému synovi Tomášovi zajistila lepší budoucnost. Když jsem se rozhodla utratit své celoživotní úspory za oslavu šedesátin, narazila jsem na nepochopení a zklamání ze strany Tomáše a jeho ženy Lucie, kteří doufali, že jim peníze pomohou s koupí auta. Můj příběh je o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi vlastním štěstím a rodinnými očekáváními.
Jmenuji se Jitka a už léta žiju sama, i když mi mnozí říkají, že bych mohla mít kohokoliv. V tomto příběhu odhaluji, proč jsem se nikdy znovu nevdala, co mě k tomu vedlo a jaké vnitřní boje mě provázejí. Moje cesta je plná rodinných konfliktů, zklamání i naděje, že jednou najdu odvahu žít podle sebe.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, jak moc dokáže rodina bolet. Můj život se obrátil naruby, když jsem se snažila najít společnou řeč s rodiči mého zetě, kteří rozvraceli naši rodinu. Dnes se ptám sama sebe, kde je hranice mezi snahou o klid a ochranou vlastního štěstí.
Jmenuji se Jaroslav Novotný a celý život jsem učil češtinu na gymnáziu v malém městě. Po třiceti letech práce mě skupina žáků svým posměchem a krutostí dohnala k tomu, že jsem musel odejít. Tento příběh je o bolesti, zklamání, ale i o otázce, zda má starší generace v dnešní společnosti ještě své místo.
Všechno začalo jedním zoufalým večerem, kdy jsem seděla v kuchyni a počítala poslední drobné. Manželství se mi rozpadalo pod rukama a dluhy rostly rychleji než tráva na jaře. Tehdy jsem poprvé upřímně prosila Boha o pomoc a začala hledat sílu tam, kde jsem ji nikdy předtím nehledala.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s tím, jak být dobrou matkou své dceři Kláře. V touze ochránit ji před zklamáním jsem jí často brala možnost objevovat svět po svém. Teprve když jsem viděla, jak se v ní dusí vlastní sny, jsem pochopila, že někdy je lepší dát dítěti prostor k růstu, i když to znamená pustit ho z náruče.
