Jmenuji se Ivana a žiji v pražských Vršovicích. Jednoho dne mi sousedka Jana prozradila, že můj manžel Petr vodí do našeho bytu jinou ženu, když jsem v práci. Tahle zpověď je o tom, jak jsem hledala sílu postavit se pravdě, která mi rozbila svět na kusy.
Od chvíle, kdy jsem poprvé slyšela klíč v zámku a věděla, že za dveřmi stojí moje tchyně, se mi sevřel žaludek. Roky jsme spolu bojovaly o každý centimetr prostoru, o respekt, o klid v rodině. Nakonec jsem našla sílu v modlitbě – ale cesta k tomu byla plná slz, hádek a ticha.
Jmenuji se Jana a v šedesáti letech se ohlížím zpět na svůj život, plný lásky, manželství, ale i vnitřních bojů a očekávání okolí. V příběhu odhaluji, jak jsem se vyrovnávala s tlakem společnosti na znovuvdání a jak jsem nakonec našla svobodu v přijetí vlastních rozhodnutí. Skrze dramatické rozhovory a hluboké zamyšlení objevuji, co pro mě znamená naplnění v pozdějším věku.
Celý život jsem věřila, že mám dvě největší jistoty – rodinu a přátelství. Moje nejlepší kamarádka Jana byla pro mě jako sestra, dokud jsem nezjistila, že roky byla milenkou mého manžela. Teď stojím před troskami svého života a ptám se, jestli vůbec ještě někomu můžu věřit.
Nikdy nezapomenu na slova, která mi řekla tchyně. Vše začalo jednoho zasněženého dne, kdy jsem poprvé navštívila rodiče svého manžela. Od té chvíle jsem musela bojovat nejen s jejich předsudky, ale i se svými vlastními pochybnostmi.
Pět let jsme s manželem žili v našem vysněném domě, dokud se k nám nenastěhovala tchyně. Najednou se z domova stalo bitevní pole plné napětí, nevyřčených výčitek a tichých slz. Příběh o tom, jak těžké je najít pochopení a respekt mezi dvěma ženami, které milují stejného muže, ale každá jinak.
Jmenuji se Jana a celý svůj dospělý život jsem bojovala s tím, že mě tchyně nikdy nepřijala. Po její smrti jsem poprvé slyšela od manžela slova, na která jsem čekala roky – že jsem měla pravdu. Tento příběh je o bolesti, mlčení a odvaze říct pravdu, i když je už pozdě.
