Jmenuji se Jaroslav a pracuji jako zdravotní bratr na neurologické rehabilitaci v Brně. Po vlastním mozkovém infarktu mě z nemocnice nevyzvedl nikdo z rodiny a já zůstal sám. Toto je můj příběh o ztracené lásce, rodinných konfliktech a hledání odpuštění.
Od prvního dne v rodině mého manžela jsem cítila, že tam nepatřím. Přestože jsem se snažila být užitečná a vstřícná, nikdy jsem nebyla přijata mezi své. Když jsem sama potřebovala pomoc, zůstala jsem úplně sama – a teď už vím, že už pro ně nikdy nebudu tou, která je vždy zachrání.
Pracuji jako zdravotní sestra na neurologické rehabilitaci v Brně. Dnes jsem musela čelit těžké situaci, kdy si pro pacienta nikdo z rodiny nepřišel. V příběhu popisuji nejen boj o důstojnost pacienta, ale i vlastní vnitřní konflikt a otázky, které si kladu o lidské blízkosti a odpovědnosti.
Jmenuji se Petra a nikdy nezapomenu na den, kdy se svět kolem mě zhroutil. Moji vytoužení synové, dvojčata Matěj a Šimon, byli nejdřív zdraví, ale pak se ukázalo, že oba trpí vzácnou srdeční vadou. Musela jsem bojovat nejen s nemocí svých dětí, ale i s nepochopením rodiny a bezmocí v českém zdravotnictví.
Po dlouhém dni v nemocnici jsem se těšil domů, ale osud měl jiné plány. Rozhodnutí, které jsem učinil jako lékař, mě přivedlo k noci plné lítosti a smutku. Jak se s tím vyrovnám a co to znamená pro mou budoucnost?
