Jedno obyčejné ráno v pražské tramvaji se proměnilo v drama, které mi změnilo pohled na mezilidské vztahy. Stačila malá nehoda, omluva a pár slov, aby se zrodil konflikt, který rozvířil nejen mé emoce, ale i životy ostatních cestujících. Dodnes přemýšlím, jak moc může být obyčejná omluva těžká a proč někdy selháváme v těch nejjednodušších věcech.
Jedno ráno jsem se na autobusové zastávce ocitla v naprosto trapné situaci, když jsem kvůli příliš těsným džínám nemohla nastoupit do autobusu. Místo pomoci jsem se stala terčem posměchu a nečekaných událostí, které odhalily nejen mé vlastní nejistoty, ale i skryté problémy v mé rodině. Nakonec jsem pochopila, že někdy je třeba se umět zasmát sama sobě a nebát se ukázat slabost.
Náš známý, Oliver, vzal přísloví „Kdo se neptá, nic nedostane“ až příliš doslova. Během slavnostního setkání požádal o zbytky jídla, které by si mohl vzít domů, s tvrzením, že jeho rodina netrpělivě čeká na pochoutky. Poslední kousek dýňového koláče se stal středobodem jeho žádosti. Než hostitelka, Eliška, stihla dolít kávu, Oliver už vyslovil svou prosbu.
