Všechno začalo jedním obyčejným nedělním obědem, kdy slova mé tchyně rozvířila klid v naší rodině. Ocitla jsem se mezi láskou k manželovi a svými vlastními hodnotami, zatímco mě tradice a očekávání tlačily do kouta. Toto je příběh o tom, jak jsem hledala své místo ve světě, kde se stále očekává, že žena zvládne všechno sama.
Můj manželství s Adamem bylo poznamenáno hlubokou emocionální vzdáleností a pevnou oddaností tradičním rolím. Adam, muž málomluvný a ještě méně projevující náklonnost, pevně věřil, že domácí práce a výchova dětí jsou výhradně ženskou záležitostí. Tento příběh se ponořuje do složitosti vztahu postaveného na nevyřčených pravidlech a nenaplněných potřebách.
S přísným pohledem dala jasně najevo své úmysly. „Můj syn není tvůj sluha!“ vykřikla na Emu. „Ahoj, Karlo.“
Z jejího výrazu bylo jasné, že nepřišla na přátelský rozhovor u kávy. „Můj syn nebude domácí manžel!“ vykřikla na Emu. „Dobrý den, Jano.“
Kde jinde bych našel takovou hospodyni, která pracuje zadarmo? Jak se cítí žena v 50 letech? Stále poměrně mladá, atraktivní a plná naděje. Všechno se může ještě stát. Eliška měla svou dceru Naďu, když jí bylo 25 let. Teď je Nadě 25 let. Žily spolu v dvoupokojovém bytě a byly nejlepšími přítelkyněmi. Vypadaly téměř jako sestry.
„Ahoj, Naďo, jak se máš? Co je nového?“ – „Ahoj, Renato, všechno v pořádku. Děti přijely na svátky, přivezly vnoučata… Jsou tak roztomilí, přinesli nákup, všichni se sešli, vařili, prostírali… a nikdo nebyl unavený, všichni si to užívali…“ – „Máš štěstí se svojí snachou. Můj syn si našel docela zvláštní, vůbec to není žena pro něj.“ – „Proč? Myslela jsem…“
