Sedím v kuchyni, kde ticho křičí hlasitěji než kdy dřív. Blížím se k sedmdesátinám a můj syn Lukáš se mi už měsíce neozval. Vzpomínám na chyby, které jsem udělala, a přemýšlím, jestli je ještě šance něco napravit.
Jsem Marie, matka dvou dospělých dětí, Tomáše a Kláry. Vždy jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější, ale stáří mi ukázalo, jak křehké jsou naše představy o blízkosti a lásce. Tento příběh je o naději, zklamání a o tom, jak těžké je přijmout, že naše děti mají své vlastní životy.
Karel, sedmdesátiletý muž, se zamiluje do Sofie a objevuje složitosti pozdní lásky. Přijímá buddhismus a snaží se být dobrým otcem, ale život mu ukazuje, že štěstí je složeno z okamžiků, nikoli z trvalého stavu. Jeho cesta je plná radosti i bolesti, které ho nutí přemýšlet o smyslu života.
V poklidné české vesnici se starý muž jménem Karel ocitl v pasti lží, kterou na něj nastražili jeho vlastní syn a snacha. Navzdory svým letitým zkušenostem byl Karel zrazen a bez pomoci sousedů se příběh ubíral tragickým směrem.
Celý život jsme věnovali našim dětem, ale nyní, na sklonku života, se cítíme osamělí. Od dětských lásek po rodiče, kteří se snaží přežít, byla naše cesta plná obětí. Když jsem otěhotněla, můj manžel opustil vysokou školu, aby nás podpořil. Jak se naše finanční situace zlepšila, měli jsme další dítě. Ale teď, když se ohlížíme zpět, přemýšlíme, kde se to všechno pokazilo.
Jan si stále nemohl zvyknout na své nové prostředí. Život je nepředvídatelný. Otec čtyř dětí, nikdy si nepředstavoval, že stráví své stáří v domově důchodců. Ale jeho život byl kdysi plný radosti a prosperity. Měl dobře placenou práci, prostorný dům, auto, úžasnou manželku a čtyři krásné děti.
Byl jsem si jistý, že nezestárnu sám, ale mýlil jsem se. Nyní se zdá, že mě nikdo nepotřebuje. Přestože žijeme ve stejném městě, vidíme se jen zřídka. Vždycky jsem si myslel, že v mých pozdních letech mi někdo podá sklenici vody.
