Jmenuji se Markéta a myslela jsem, že nový byt v pražských Vršovicích mi přinese klid. Místo toho jsem se ocitla v pasti manipulací a neustálých požadavků své sousedky Aleny, která si z mé ochoty udělala samozřejmost. Musela jsem najít sílu postavit se jí i svým vlastním pochybnostem.
Jmenuji se Marie a s manželem Karlem žijeme v našem starém domě na okraji Plzně už přes čtyřicet let. Jednoho rána jsme našli v poštovní schránce anonymní dopis, který nás hluboce ranil a rozvířil vlnu emocí nejen v naší rodině, ale i v celé čtvrti. Nečekaná reakce sousedů a cizích lidí mi ukázala, že i v těžkých chvílích může vzniknout něco krásného.
Jmenuji se Jana a už měsíce se starám o dítě své sousedky, protože jsem nedokázala odmítnout. Dnes jsem se ale rozhodla, že musím konečně říct dost a postavit si vlastní hranice. Bojím se konfliktu, ale vím, že už to dál nejde.
Vše začalo ve chvíli, kdy jsem, vyčerpaná a na pokraji sil, konečně řekla paní Marii, že už nemůžu být její holka pro všechno. Roky jsem jí pomáhala, zatímco její dcera Lenka přijížděla z Prahy jen zřídka. Tento příběh je o hranicích, pocitu viny a tiché bitvě každé ženy, která se snaží být dobrou sousedkou, dcerou i matkou zároveň.
Když jsem se přestěhovala do nového bytu v Brně, netušila jsem, že mi život obrátí naruby paní Novotná, sousedka z vedlejšího bytu. Její neustálé žádosti o sladkosti a drobné laskavosti mě postupně dostaly na pokraj zoufalství a přinutily mě přehodnotit, kde končí slušnost a začíná vykořisťování. Nakonec jsem musela najít odvahu postavit se nejen jí, ale i svému vlastnímu strachu z konfliktů.
Jednoho deštivého večera jsem otevřel dveře své sousedce, která neměla co jíst. Dnes je mojí ženou a já se snažím pochopit, kde se naše cesty začaly rozcházet. Píšu svůj příběh, protože nevím, jestli jsem udělal chybu, nebo jestli je chyba v nás obou.
Jmenuji se Karel Novotný a nikdy bych nevěřil, že mě obyčejný hluk od sousedů přivede až na policejní stanici. Můj příběh je o tom, jak se člověk může cítit zcela bezmocný ve vlastním domově, když ho nikdo neposlouchá. Moje snaha najít klid skončila tam, kde jsem to nejméně čekal – v cele předběžného zadržení.
Po letech rušného rodinného života jsem zůstala sama v našem panelákovém bytě na pražském sídlišti. Děti mají své rodiny a já jsem se propadala do samoty, dokud se do vedlejšího bytu nenastěhovala Alena. Její přátelství mi vrátilo chuť do života a naučilo mě, že i ve stáří může přijít něco krásného.
Po narození mého prvního dítěte jsem se musela postavit neustálému tlaku a zvědavosti sousedky paní Novotné. Místo podpory jsem zažívala nepochopení a musela jsem si chránit své soukromí. Tento příběh je o odvaze říct dost, i když okolí očekává, že budu mlčet.
Jednoho deštivého večera jsem otevřel dveře své garsonky a stála tam ona – Lucie, sousedka z vedlejšího bytu, hladová a zoufalá. Nevěděl jsem, že tímto okamžikem začíná příběh, který mi převrátí život naruby. Teď, po letech manželství, se ptám sám sebe: Jak se člověk vyrovná s tím, když se jeho nejbližší promění v někoho úplně jiného?
Vždycky jsem věřila, že sousedé Markéta a Petr jsou naši nejbližší přátelé, skoro rodina. Jenže jednoho dne jsem zjistila, že za našimi zády probíhá něco, co otřáslo vším, čemu jsem věřila. Teď se ptám sama sebe, jestli jsme byli příliš důvěřiví, nebo jestli je chyba v lidech kolem nás.
Jednoho večera mi soused začal nechávat podivné dárky přede dveřmi a můj manžel Petr na to reagoval vztekem a podezřením. V příběhu popisuji, jak jsem se snažila najít klid skrze víru a modlitbu, zatímco se naše domácnost otřásala v základech. Sdílím své vnitřní boje, rodinné hádky i to, jak jsem se nakonec rozhodla postavit situaci čelem.
