Jmenuji se Klára a nikdy nezapomenu na den, kdy mi můj mladší bratr Marek slíbil, že mi zavolá, až dorazí domů. Jeho hlas mi stále zní v uších, ale domů už se nikdy nevrátil. Tato tragédie změnila nejen mě, ale i celou naši rodinu a vesnici.
Náš syn, Michal, byl pýchou našeho života, bystrý a nadějný mladý muž s budoucností plnou potenciálu. Moje žena, Lenka, a já jsme se věnovali rozvíjení jeho talentů a podpoře jeho snů. Ale když vstoupil do dospívání, Michal se začal měnit způsoby, kterým jsme nerozuměli. Tento příběh se ponořuje do bolesti ze ztráty dítěte do neznáma a přetrvávajících otázek, které zůstávají, když je rodina roztrhána na kusy.
Bylo slunečné odpoledne, když jsme se sešli, abychom oslavili narozeniny mé tchyně. Můj manžel, náš syn a já jsme si užívali den plný smíchu a příběhů. Jediná, kdo chyběla, byla naše dcera. Po chutném jídle jsme se synem doprovodili mé tchány zpět domů. Můj manžel zůstal doma, protože po operaci nemohl chodit na delší vzdálenosti. Netušili jsme, že jeden telefonát změní vše.
Náš první syn se narodil téměř před pěti lety a s nadšením jsme očekávali příchod druhého dítěte. Nikdy jsme si nepředstavovali, že se naše radost promění v zármutek, když opustíme nemocnici s prázdnýma rukama.
Ten den jsem stál na zastávce a čekal na autobus. Kolem bylo překvapivě málo lidí. Jen já a nějaký chlapík, který mluvil do telefonu. Neměl jsem co dělat, tak jsem poslouchal, co říká… „Ano, miláčku, cestou koupím nějaké bonbóny… Co? Chceš pizzu? Ale to je na druhé straně města… Dobře, půjdu, pro tebe cokoliv,“ šeptal mladý muž. Otočil jsem se
