Když se dědečkovo zdraví zhoršilo, ocitl jsem se na rozcestí. Slova mého otce mi zněla v hlavě: „Dědeček ti dal své dědictví, teď je tvou povinností se o něj postarat.“ Netušil jsem, že tato odpovědnost prověří samotnou podstatu našich rodinných vazeb.
Po smrti své manželky žil Jiří sám v malém ateliéru v centru města. Jeho vnuk, Aleš, opakovaně žádal své rodiče, aby pomohli Jiřímu přestěhovat se do pohodlnějšího jednopokojového bytu, ale jeho prosby byly neustále ignorovány.
Seznamte se s Lenkou, 38letou ženou z Brna, která vždy věřila, že péče o starší členy rodiny je jednoduchý úkol. Často vyjadřovala své názory na to, jak by lidé měli být trpělivější a láskyplnější ke svým stárnoucím rodičům. Když však převzala odpovědnost za péči o svou vlastní matku, rychle si uvědomila, že její představy byly daleko od reality.
Může to znít tvrdě, ale jedináček často obětuje svůj vlastní život, aby se postaral o stárnoucí rodiče, kteří se cítí oprávněni k jejich neomezené pozornosti.
Jsme manželé 15 let a máme dítě. Nejsme bohatí, ale podařilo se nám něco málo ušetřit. Naše úspory se však rychle tenčí, když se snažíme podporovat vzdělání naší dcery. Nedávno se zdraví manželovy matky opět zhoršilo. Je nemocná asi šest měsíců a nyní čelíme břemenu platit za její lékařskou péči.
Dva sourozenci mého manžela žijí se svým otcem, ale ze tří je to jen můj manžel, kdo ho skutečně podporuje. Jednou jsem zdědila dům po své tetě, ale věci nešly podle plánu.
Mnoho starších lidí v České republice trpí osamělostí a utrpením. Proto je naší povinností podporovat naše stárnoucí příbuzné. Koneckonců, kdysi se oni starali o nás.
– Odpověděla jsem, že nikdo nemyslí na mě ani na mé dítě. Určitě ne ona. Jen zatěžuje svého syna svými problémy.
Pracuji na neurologické rehabilitační jednotce, kde každý pacient musí být po propuštění vyzvednut někým z rodiny. Protože pacient je stále slabý a zapomnětlivý, často to padá na rodinné příslušníky. Nicméně, jsou chvíle, kdy pacient má rodinu, ale nikdo pro něj nechce přijít. To se stalo nedávno: Zavolala jsem sestře pacienta, který nám připomínal umělce – měl tetování, rozcuchané vlasy a
I v dnešním moderním světě se některé situace zdají jako návrat do feudálních časů. To byl případ Aleny. Její rodina byla malá: matka, starší sestra a ona sama. Život byl těžký, ale zvládaly to. Alena měla štěstí, když potkala laskavého a ambiciózního muže jménem Pavel. Nicméně Alena musela neustále vymýšlet způsoby, jak pomoci své rodině, často na úkor svého vlastního štěstí a štěstí svého manžela.
„Karolína, sestra mého manžela, mi vrazila do náruče své plačící dítě a prosila, že nemá kam jinam jít. Trvala na tom, že by měla zdědit babiččin prostorný dům… Toto je příběh o tom, jak rodinné vazby a zoufalství mohou vést k těžkým rozhodnutím.“
Dědeček není zlý starý muž. Co se mě týče, považuji se za laskavou a chápavou osobu… ale je to neuvěřitelně těžké… Můj dědeček má 94 let a před dvěma lety upadl a utrpěl kompresní zlomeninu páteře. Byl měsíce upoután na lůžko a i když už zase může chodit, cesta byla všechno, jen ne snadná. Nejsem ještě připravená sdílet celý svůj zážitek z péče o něj.
