Jmenuji se Marie Novotná a ve svých osmašedesáti jsem si uvědomila, že jsem celý život žila pro druhé. Můj příběh je o rodinných konfliktech, nenaplněných snech a hledání sebe sama. Teď se ptám: je někdy pozdě začít opravdu žít?
Můj život se rozpadl v okamžiku, kdy jsem zjistila, že po smrti mého manžela mi nezůstalo vůbec nic. Jeho podíl ve firmě i všechny peníze získala žena, o které jsem nikdy neslyšela. V tomto příběhu odhaluji pravdu o tajemstvích, která můj muž skrýval, a o boji za vlastní důstojnost.
Jsem Marie, babička, která vychovává svého vnuka poté, co moje dcera odešla za prací do Německa. Postupně zjišťuji, že pro svého vnuka nejsem jen milující oporou, ale i zdrojem peněz, což mě hluboce raní. Prožívám bolest z osamění, pocit zrady i naději, když hledám odpověď na otázku, co znamená být opravdu potřebná.
Jmenuji se Kateřina, je mi 38 let a žiji s manželem Tomášem a našimi dvěma dětmi v domě na okraji Prahy. Náš vysněný domov se proměnil v bitevní pole, když se k nám bez varování nastěhovali Tomášovi rodiče. V tomto příběhu popisuji napětí, nevyřčené výčitky a otázku, kde končí povinnost vůči rodině a začíná právo na vlastní život.
Jmenuji se Anna a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem po zmizení manžela zůstala sama se dvěma dětmi a bez jakékoliv opory. Musela jsem čelit nejen finančním problémům, ale i nedůvěře okolí a vlastnímu strachu, že už nikdy nenajdu sílu začít znovu. Tento příběh je o hledání hlasu v tichu, které mě málem pohltilo.
Jsem Marie a vždy jsem byla tichá, oddaná rodině. Když mě neteř Klára zradila kvůli mému bytu, ztratila jsem iluze o rodinné soudržnosti. Tento příběh je o bolesti, zklamání a odvaze postavit se vlastní krvi.
Všechno se zhroutilo během jediné minuty, když jsem zjistila, že můj bratr rozbil moje auto, které jsem svěřila mamince. Důvěra v rodině, odpovědnost a nevyřčené křivdy vypluly na povrch, zatímco já jsem zůstala za tu špatnou. Opravdu jsem já ta špatná, když jsem se postavila sama za sebe?
Jmenuji se Alena a roky jsem v našem manželství s Ivanem nesla veškerou tíhu domácnosti na svých bedrech. Když jsem se rozhodla přestat být neviditelnou služkou a začala jsem bojovat za rovnoprávnost, náš vztah se otřásl v základech. Ticho, které mezi námi vzniklo, mě donutilo čelit pravdě o nás samotných i o sobě.
Vše začalo jedním telefonátem od mé nejmladší dcery, který mi obrátil život naruby. Myslela jsem si, že když necháme děti u mé mámy, bude to pro všechny odpočinek, ale místo toho jsme otevřeli staré rány a odhalili pravdu, kterou jsem dlouho nechtěla vidět. Teď stojím před otázkou, jestli jsem jako matka selhala, nebo jestli je čas konečně něco změnit.
Jmenuji se Petr a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi zavolala má matka a řekla: ‚Přestaň už s tím, vždyť ti kluk jenom ničí život.‘ Můj jediný syn, Honzík, byl pro mě vším, ale naše rodina se kvůli němu rozpadala. Všichni se od nás odvrátili a já dodnes nevím, jestli jsem udělal všechno správně.
Celý život jsem žil sám, nikdy jsem se neoženil a neměl děti. Teprve nedávno jsem potkal Janu, která mi převrátila svět naruby a donutila mě přemýšlet o tom, co jsem celý život odmítal. Teď stojím před rozhodnutím, které mě děsí i naplňuje nadějí.
Jmenuji se Marie, je mi 64 let a nikdy bych nevěřila, že se můj jediný syn Petr ode mě tolik vzdálí po svatbě s Terezou. Sedm let jsem bojovala za naši rodinu, ale každé setkání mi jen bolestně připomíná, jak moc jsem vyloučená. Teď už nevím, jestli mateřská láska stačí na to, abychom znovu našli cestu k sobě.
