Když jsme vyrůstaly, byly jsme se sestrou jako z jiného světa. Byla o dva roky starší a naše matka ji vždycky upřednostňovala. Škola byla mým útočištěm, kde jsem našla přátele, kteří mě oceňovali takovou, jaká jsem. Mezitím moje sestra, Eliška, nikdy nevynechala příležitost zesměšnit mé sny a vášně. Když maminka zemřela, zjistila jsem, že dům, který jsem léta nazývala domovem, není určen pro mě.
Mám dvě děti, čtyři vnoučata a dvě snachy, přesto jsem žila jako samotářka. Ale když jsem zmínila, že chci dům odkázat své neteři, všichni se objevili a začali dělat scény. Je teď jasné, že jim jde jen o můj dům. Doufala jsem, že mě mé děti podpoří ve stáří, ale místo toho
Uprostřed léta se moje zdraví nečekaně zhoršilo. Ve svých 70 letech už nejsem nejmladší. Ten den mě navštívila moje dcera a její manžel. Kdyby si nevšimli, nevím, co by se se mnou stalo. Naložili mě do auta a odvezli do městské nemocnice. Zeť cestou volal všem svým známým lékařům. V nemocnici
Kdysi drahá vzpomínka z dětství, náš malý kus země musel být prodán kvůli stěhování rodiny. Léta poté, můj syn Tomáš, nyní s vlastní rodinou, nevědomky znovu rozdmýchal rodinný spor, když se pokusil znovu získat naši starou nemovitost.
Můj bratr Jakub je o pět let starší než já. Přesto je těžké ho nazvat zralejším nebo nezávislejším. Zatímco já jsem ihned po maturitě šla na vysokou školu, přestěhovala se do jiného města a stala se plně soběstačnou, Jakub pokračoval ve vyžívání se na našich rodičích…“ píše Nikola. Nejenže Jakub
