Jmenuji se Jana a celý život jsem byla ta, která nikdy neřekla ne. Můj byt v Praze se stal azylem pro rodinu i přátele, kteří mě brali jako samozřejmost. Teprve když jsem se psychicky zhroutila, pochopila jsem, že musím začít chránit sama sebe a říct dost.
Jmenuji se Petra a moje pražská garsonka se na dlouhé měsíce proměnila v bezplatný hostel pro „přátele“, kteří mě brali jako samozřejmost. Prošla jsem konflikty s rodinou i přáteli, než jsem našla odvahu postavit se za sebe a říct dost. Teď přemýšlím, jestli jsem byla sobecká, nebo jsem konečně začala žít podle sebe.
Jsem Jerzy, sedmdesátiletý důchodce z okraje Radomi. Můj život byl dlouho tichý a osamělý, dokud jsem neudělal první krok a nezavolal sousedce Stefanií na čaj po telefonu. Z obyčejného úterního rituálu se zrodil řetězec, který spojil stovky osamělých lidí a ukázal, že i malý čin může zachránit život.
Jednoho deštivého večera jsem stála na mostě nad Vltavou a přemýšlela, jestli má můj život ještě smysl. Díky nečekané pomoci kamarádky Jitky, síle modlitby a víře v Boha jsem dokázala překonat nejtemnější období svého života. Tento příběh je o tom, jak i v české realitě může víra a podpora blízkých změnit osud.
Kdysi jsem byla středem každé oslavy, dnes na své narozeniny sedím sama v kuchyni a čekám na zprávu, která nepřijde. Moje rodina se rozpadla kvůli starým křivdám a přátelé se rozprchli do svých životů, zatímco já zůstala v malém městě s pocitem, že už nikoho nezajímám. Vyprávím svůj příběh o ztrátě, tichu a touze po blízkosti, kterou možná znáte i vy.
Jmenuji se Marie a nikdy bych nevěřila, že mě zradí ti, kterým jsem nejvíc důvěřovala. Moje nejlepší kamarádka Jana se provdala za mého bývalého manžela Petra právě ve chvíli, kdy jsem zoufale potřebovala její podporu kvůli problémům mého syna. Tato bolestná zkušenost mě přinutila přehodnotit celý svůj život a ptát se, jestli vůbec ještě někomu mohu věřit.
Byla jsem svědkem, jak moje nejlepší kamarádka Jana přišla o práci snů kvůli podlosti kolegyně. Viděla jsem její slzy i boj o vlastní důstojnost v prostředí, kde závist a neupřímnost vítězí nad poctivostí. Tahle zkušenost mi navždy změnila pohled na přátelství, práci i samu sebe.
Jsem Jana, zdravotní sestra z Brna, která se rozhodla odejít na východní hranici republiky pomáhat vojákům v době krize. Můj příběh je o odvaze, přátelství a o tom, jak těžké je najít sílu pokračovat, když kolem vás všechno padá. Každý den jsem bojovala nejen s vlastními strachy, ale i s předsudky a nepochopením své rodiny.
Po letech rušného rodinného života jsem zůstala sama v našem panelákovém bytě na pražském sídlišti. Děti mají své rodiny a já jsem se propadala do samoty, dokud se do vedlejšího bytu nenastěhovala Alena. Její přátelství mi vrátilo chuť do života a naučilo mě, že i ve stáří může přijít něco krásného.
Jmenuji se Tomáš a je mi devět let. Bojuji s nemocí, která mi bere sílu, ale jednoho dne mi spolužačka Anička ukázala, že i v těch nejtěžších chvílích může být život krásný. Ten den mi změnil pohled na svět i na lidi kolem mě.
Všechno se změnilo v okamžiku, kdy mi ráno v kuchyni vypadla lžíce z ruky. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem sama, a jak hluboko mě tíží rodinné konflikty a nevyřčené křivdy. Přes bolest i nečekané přátelství jsem našla odvahu znovu žít a ptát se, co vlastně znamená být šťastná.
Utíkám v noci s dětmi od manžela, který nás roky týral. Doufala jsem v pomoc své nejlepší kamarádky Jitky, ale její muž Petr nám odmítl otevřít dveře. Zůstala jsem s dětmi na chladné chodbě paneláku, zoufalá, zlomená, ale odhodlaná bojovat dál.
