Jmenuji se Tereza a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi zavolali z útulku, že strýčkův pes Max má být utracen. S bratrem Petrem jsme se okamžitě rozhodli jet přes půl republiky, abychom Maxe zachránili, i když to znamenalo postavit se vlastní rodině a jejich názorům. Ten den změnil nejen Maxův osud, ale i naše vztahy v rodině a pohled na to, co znamená být zodpovědný za živou bytost.
Nikdy bych nevěřil, že obyčejný pes dokáže rozdělit naši rodinu. Po patnácti letech manželství s Lenkou jsme čelili mnoha bouřím, ale až příchod Maxe, jejího vysněného psa, nás postavil před rozhodnutí, které změnilo všechno. V tomto příběhu popisuji, jak se z domácího mazlíčka stal klín mezi mnou a ženou, a ptám se: může láska ke zvířeti převážit nad láskou k člověku?
Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor, který navždy změnil můj pohled na naši rodinu. Náš syn Matěj si dlouho přál štěně a já s manželem Tomášem jsme mu chtěli udělat radost. To, co jsem ale zjistila, mi zlomilo srdce a donutilo mě přehodnotit, co znamená být rodinou.
Žil jsem osamělý a předvídatelný život, dokud mi do něj nevstoupil čtyřnohý přítel. Můj každodenní rytmus se rozpadl, odpovědnost se zdvojnásobila a svoboda zmizela přes noc. Toto je příběh o tom, jak se můj život nečekaně změnil a jaké lekce jsem se naučil o lásce, ztrátě a nepředvídatelnosti života.
Po patnácti letech manželství jsem si myslel, že jsme s Janou překonali všechny možné překážky. Přesto příchod Maxe, Janina milovaného psa, přinesl do našeho domova nečekané napětí. Nyní, postaveni před ultimátum, visí náš vztah na vlásku.
Mám vnoučata, která zbožňuji. Nikdy nedělám mezi svými dětmi rozdíly a snažím se jim pomáhat rovnocenně. Nechci, aby se někdo cítil zanedbaný. Problém však leží jinde.
