Moje sousedka, paní Nora, má 68 let. Žije sama, takže ji občas navštěvuji a přinesu něco k čaji. Máme krásné rozhovory; je velmi příjemná a ráda vypráví o svých cestách. Nicméně se snaží nemluvit o své rodině. Jednoho dne se však rozhodla podělit se o příběh své dospělé dcery, se kterou vůbec nekomunikuje. Začnu
„Ve svých 67 letech žiji sama a snažím se přesvědčit své děti, aby mi dovolily se k nim nastěhovat, ale odmítají. Jak se vyrovnat s osamělostí, která mě pohlcuje? Ve velkých městech, kde se na každém kroku setkáváte s neznámými tvářemi, se pocit izolace, zejména u starších lidí, jen prohlubuje.“
Žijíc jako zapomenutý starý člověk, já, matka dvou synů a babička tří vnoučat, jsem se cítila opuštěná. Nicméně, ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odkázat svůj dům své vnučce, moji synové a jejich rodiny se náhle objevili na prahu, odhalující, že jejich skutečné záměry byly spojeny s mým majetkem. Přestože jejich náhlý zájem, rodinné vazby se zdály být nenapravitelně poškozené.