Vždy jsem se ke své budoucí tchyni chovala s respektem, ale od začátku mě neměla ráda. Snažila jsem se držet odstup a nikdy jsme si nebyly blízké. Šest měsíců po nastěhování k Petrovi jsem zjistila, že jsem těhotná. Rozhodli jsme se vzít a o svatbě jsme rodinám řekli až po podání žádosti o oddací list.
Celý život jsem věnovala výchově své dcery a nyní pomáhám s výchovou vnuka. Zdá se však, že zapomněli, že mohu mít osobní záležitosti, které se jich netýkají. Vdala jsem se ve 22 letech. Jan byl tichý, pracovitý muž. Jednoho dne mu byla nabídnuta rychlá práce – dvoutýdenní cesta kamionem na doručení zboží. Dodnes nevím, co se stalo.
Můj nejstarší syn byl mou pýchou a radostí. Když se oženil, uvědomila jsem si, že se svou snachou nebudu vycházet, ale snažila jsem se jim neplést do cesty. Situace se však zhoršila.
Kdykoli zavolám, říká, že je příliš zaneprázdněná a zavěsí. To se děje pokaždé. Zeptala jsem se svého syna, proč mě Jana ignoruje, ale on to jen odbývá.
Nikdy se o mě nestaral, když jsem vyrůstal. Teď se chce znovu spojit a žádá o mé odpuštění. Ale mohu mu odpustit po všech těch letech zanedbávání?
Vyrůstal jsem s matkou samoživitelkou a brzy jsem pochopil, že musím tvrdě pracovat, abych si zajistil budoucnost. Moje matka, Anna, dělala, co mohla, ale finanční zátěž spojená s vysokou školou byla pro ni příliš velká. Toto je příběh o tom, jak jsem ztratil kontakt se svou rodinou.
