Jmenuji se Lucie a po dvaceti měsících v kómatu jsem se probudila v nemocnici Motol, zatímco můj táta hrál na kytaru u mé postele. Můj příběh je o zoufalství, naději a rodinné lásce, která překonává i nemožné. Praha byla svědkem mého návratu z temnoty díky vytrvalosti, hudbě a síle rodiny.
Navzdory neochvějné lásce a přítomnosti své rodiny zůstává babička Marie v kómatu. Návštěvy jejích vnoučat přinášejí chvíle tepla, ale zázrak, v který doufají, zůstává nedosažitelný.
Emilie byla živá duše, plná života a smíchu, dokud tragická nehoda nezměnila vše. Byla sražena autem, když jela na kole do práce, a upadla do kómatu. Její manžel, Michal, ji navštěvoval každý den, držel se naděje, že se probudí. Když se dozvěděl, že bude otcem, musel čelit srdcervoucímu rozhodnutí pojmenovat jejich syna po ženě, kterou miloval a ztratil.
