Babička Marie vychovala tři děti. Celý život strávila v malém městě, což nevyhnutelně formovalo její pohled na svět. Pomalejší tempo života, zvyk na tvrdou práci a jiný přístup k životu. Mohla plakat celé dny nad filmem, kde hlavní hrdina ztratil svou pravou lásku. Ale ani okem by nemrkla, když šlo o porážku kuřete.
Moje dcera dorazila kolem 17:00 a nebyla sama. Přede mnou se do bytu vřítil kočárek s mou vnučkou. V tu chvíli jsem dokončovala líčení a přemýšlela
Zpočátku pracovala jako soukromá chůva, doučovala prvňáčky a vodila děti do zájmových kroužků. Měla dobrý vedlejší příjem. Její syn se rozhodl oženit a přestěhoval se k ní.
Při nedávné návštěvě přijela máma navštívit svou vnučku. Zeptala jsem se jí, jestli by chtěla kávu, a v tu chvíli se rozplakala: „Proč se ptáš? Není to snad jasné, že jsem zpět?“
„S napětím jsem očekával odhalení pohlaví mého vnuka, doufaje, že to bude vnuk, který by pokračoval v rodinné tradici pojmenování. Když ale moje snacha tuto dlouholetou zvyklost odmítla, napětí vzrostlo.“
