Moje matka se chová spíše jako dítě než dospělá. Připomíná mi mladšího sourozence spíše než dospělou ženu. Musím obětovat svůj čas a energii, abych se postarala jak o svou rodinu, tak o matku, protože si nedokáže poradit se svými problémy. Je nezralá osoba, která nikdy neusilovala o nic. Vdala se a měla mě hned po střední škole. Ale moje
Ještě více znepokojující je, že nepřijíždí z opravdové touhy, ale z nutnosti. Jak v takové situaci říct ne? Blízcí rodinní příslušníci by se měli navzájem podporovat.
– „Ahoj, Karolíno. Jak se máš? Něco nového?“
Moje máma mi stále říká, že pro tchyni jsou děti dcery bližší než děti syna. Myslím, že si to vymyslela jen proto, aby mě uklidnila. Snaží se mě přesvědčit, že
V té době bylo jeho dceři 7 let a jeho synovi 10 let. Děti často navštěvovaly náš domov o víkendech, ale jejich přítomnost mě vždycky znervózňovala.
V té době bylo jeho dceři 7 let a jeho synovi 10 let. Děti často navštěvovaly náš domov o víkendech, ale jejich přítomnost mě vždycky znepokojovala.
Adam se rozhodl jít po práci k rodičům, aby nenakazil děti. Koneckonců, dvě nemocné děti by byly katastrofa, takže jsem jeho rozhodnutí podpořila. Ale věci nešly podle plánu.
I když uvařím jídlo ráno, můj manžel ho večer nesní. Jí pouze čerstvá, horká jídla. Musím vstávat o hodinu dříve, abych mu připravila snídani a vymyslela něco na oběd. Večeři vařím hned po příchodu z práce. Mimochodem, na oběd mu nestačí sendvič; vyžaduje plnohodnotné jídlo. Ráno musím smažit řízky, péct kuře. Existuje z této situace cesta ven?
