Jedné deštivé říjnové noci jsem konečně našla sílu říct své tchyni, že už s námi nemůže bydlet. Tahle chvíle otřásla mým manželstvím i sebevědomím, ale naučila mě, že i já mám právo na svůj prostor a klid. Sdílím svůj příběh o tom, jak jsem přežila emocionální chaos a začala se konečně starat sama o sebe.
Začala jsem svůj den slovy svého muže, Petra, která mi zněla v uších jako rozsudek. Jeho potřeba kontroly a dokonalosti mě tlačila až na samé dno sil. V každodenních hádkách, tichých chvílích i drobných prohrách jsem hledala odvahu najít sama sebe.
Návrat domů z práce se pro mě stal zdrojem hrůzy. Můj manžel, Jan, vyhnal našeho syna, Lukáše, z domu z banálního důvodu. Tuto napětí už nemohu snášet. Pamatuji si radost, když jsem Janovi oznámila, že čekáme dlouho očekávané dítě. Byl nadšený, zejména z myšlenky mít syna. Chlubil se před přáteli a snil o budoucnosti. Ale teď se vše změnilo.
