Jmenuji se Bohumil Novák a celý život jsem učil češtinu na gymnáziu v malém městě. Po letech oddané práce mě však vlastní žáci svými krutými posměšky dohnali k tomu, abych odešel. Dnes se ptám, jestli jsem selhal já, nebo naše společnost.
Jmenuji se Štěpán a celý život jsem bojoval s tím, že moje okolí nechápalo mou touhu tvořit. V rodné vesnici jsem byl vždycky ten podivín s barvami, zatímco ostatní žili obyčejné životy. Když mi došly síly i inspirace, rozhodl jsem se, že musím najít nový smysl – a to mě zavedlo na cestu, která změnila nejen mě, ale i lidi kolem.
Zažívám nejtěžší období svého života – manžel mě opustil a nechal mě samotnou s naší dcerou. Bojuji s únavou, nepochopením a bolestí, zatímco máma tvrdí, že můj muž už prostě nemohl dál. Hledám odpovědi a ptám se sama sebe, jestli je možné znovu najít cestu k sobě.
Celý život jsem hrála roli silné ženy, kterou všichni obdivovali. Pod maskou úsměvu jsem však skrývala bolest a osamělost, o které nikdo neměl tušení. Teprve když mi došlo, že už dál nemůžu, začala jsem hledat cestu ven a ptát se sama sebe, co vlastně znamená být opravdu šťastná.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, jak moc mě rozvod s Lenkou zasáhne. Naše společné sny se rozplynuly a já zůstal sám v malém bytě, zatímco ona začala nový život. Toto je příběh o pádu, bolesti a hledání cesty zpět.
Dům, který nám rodiče darovali ke svatbě, měl být splněným snem. Místo toho se stal symbolem rozpadu našeho vztahu a začátkem mého boje s depresí. Dnes už vím, že někdy i ty největší dary mohou nést největší břemeno.
Jmenuji se Veronika a nikdy bych nevěřila, že jediná věta od mého manžela dokáže rozbít vše, co jsem považovala za jisté. V šestém roce našeho manželství, s čtyřletým synem, jsem se ocitla na dně, když mi Petr oznámil, že už mě nemiluje. Toto je můj příběh o bolesti, hledání síly a otázkách, na které možná nikdy nenajdu odpověď.
Jmenuji se Klára a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát před rozhodnutím, které mi roztrhá srdce. Po porodu svého syna jsem musela čelit pravdě o svém duševním zdraví a rozhodnout se, co je pro něj nejlepší. Tento příběh je o bolesti, lásce a odvaze vzdát se vlastního dítěte v naději, že mu dám lepší život.
Všichni moji přátelé mi říkali, že je to špatný nápad a že bych neměla tak často pomáhat svým dospělým dětem. Přesto jsem cítila, že je to nutné. Když mě dcera požádala, abych se na týden nastěhovala a postarala se o vnuka, zatímco se bude učit na zkoušky, souhlasila jsem bez váhání. Ukázalo se, že potřebují pomoc s víc než jen s dítětem.
– Zmeškala jsem hovor, protože jsem byla ve sprše. Pak zavolal Jakubovi a požádal ho – říká třicetiletá Eliška. – Co se stalo pak? – Jakub zavolal zpět.
Ve věku 42 let se Lenka stala podruhé matkou. Spolu s manželem, Vítkem, byli nadšeni zprávou o těhotenství. Avšak jejich štěstí bylo zastíněno společenskými předsudky a nečekanými výzvami, které je čekaly.
