Můj příběh začíná v lednové noci na Hlavním nádraží v Praze, kdy jsem přišla o všechno a musela jsem se naučit přežít na ulici. Postupně jsem objevila sílu v sobě i v lidech kolem mě a začala jsem pomáhat ostatním, kteří byli na dně stejně jako já. Dnes vedu komunitní centrum pro lidi bez domova a věřím, že každý si zaslouží druhou šanci.
Začala jsem milovat muže, který nemá domov, stálou práci ani jistotu. Každý den jsem bojovala s pochybnostmi, jestli mám pokračovat, nebo odejít. Moje rodina mě odsuzovala, ale srdce mi říkalo něco jiného.
Po rozvodu jsem přišla o všechno a musela začít znovu. Stavím si vlastní dům, ale mám strach, že opakuji staré chyby s novým přítelem. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo se bojí znovu důvěřovat.
Jmenuji se Jana Novotná a ještě před dvěma lety jsem spala na lavičce v parku na Smíchově. Dnes vedu komunitní centrum, které pomáhá lidem v nouzi najít nový začátek. Můj příběh je o pádu na dno, o zradě, o síle odpustit a o tom, jak i v nejtemnějších chvílích může člověk najít cestu zpět ke světlu.
Jsem Marie a celý život jsem věřila, že rodina je to nejcennější, co mám. Můj syn Petr mi slíbil, že se o mě postará, ale místo toho mě připravil o střechu nad hlavou. Teď stojím na prahu cizího bytu a přemýšlím, kde jsem udělala chybu.
Marek a Lenka byli hrdí rodiče svého syna, Aleše, který byl vždycky bystrým studentem. Po maturitě se Aleš vydal na vysokou školu, odhodlaný udělat ve světě změnu. Jejich životy však nabraly nečekaný směr, když se Aleš zapojil do boje, který zpochybnil jejich pohledy a prověřil rodinné vazby.
Po smrti mého manžela jsem zůstala s domem plným vzpomínek a synem, který potřeboval vedení. Proti svému lepšímu úsudku jsem udělala rozhodnutí, které nás oba uvrhlo do zoufalství. Nyní se můj syn toulá po ulicích a mně zůstává jen lítost.
Bezohledný dědeček vyžene svého syna a jeho malou vnučku z domu, čímž je nechá čelit nejisté budoucnosti na ulici.
Ve 22 letech se Eliška ocitla na ulici poté, co ji podvodné plány jejího nevlastního otce připravily o domov. Netušila, že na ni čeká skrytý svěřenecký fond od její zesnulé matky. O několik let později se Eliška vrátila, ne aby odpustila, ale aby se postavila duchům své minulosti a rodině, která ji opustila.
Je to chladná, bezcitná babička, která by se měla vypořádat se svými vlastními problémy, pokud je ochotná vyhodit svou roční vnučku na ulici.
Jana seděla naproti své mladší sestře, Elišce, zoufale prosíc: „Eliško, prosím, nech nás bydlet ve tvém pronajatém bytě. Jsme rodina! Víš, jaká je naše situace – bez domova, tři děti a manželova nestabilní práce.“ Eliška si povzdechla, vědoma si složitosti situace.
Můj dědeček také zemřel. Vztahy mé tety nikdy nefungovaly, takže se ukázalo, že v naší rodině nejsou žádní muži. Moje máma a teta obě tvrdě pracovaly, aby vyžily.
