„Žádám rodiče, aby mi převedli dům, ale oni odmítají“
Řekla jsem tátovi, že by bylo skvělé, kdyby mohl být dům zapsán na mé jméno. Byl překvapený a řekl: „Proč to potřebuješ? Jsi naše jediné dítě!“
Řekla jsem tátovi, že by bylo skvělé, kdyby mohl být dům zapsán na mé jméno. Byl překvapený a řekl: „Proč to potřebuješ? Jsi naše jediné dítě!“
„Aspoň jednou týdně, v sobotu, by mohli uklidit, aby byl dům v neděli čistý,“ říká zlomená paní Nováková. „Nikdy jsem neviděla takový nepořádek. Je to méně než rok a už to ani nepoznávám. Podlahy asi nebyly vytřeny od doby, co se nastěhovali, koupelna nikdy nebyla vyčištěna a…“
Jana má tři syny, z nichž všichni jsou šťastně ženatí. Před deseti lety jsem se provdala za jejího nejstaršího. Od té doby se náš vztah s tchyní zdál být na dobré cestě, ale nedávné události ho zhoršily.
Dělilo je 5 let. Protože její mladší sestra byla vždy oblíbenkyní, veškerá vina a tresty padaly na jejich matku. Musela svou sestru milovat, starat se o ni a nikdy si nestěžovat.
Není to tak, že by se chovala iracionálně. Jednoduše naznačuje, že nám jde jen o její peníze a nic jiného. Proto s námi máma odmítá komunikovat.
„Chápu, že je to tvoje sestra a chceš jí pomoci,“ řekla Eva, pečlivě volíc slova. „Ale už jsme jí pomohli. Půjčili jsme jí značnou částku peněz, když o to požádala. Umožnili jsme jí splatit to později, protože to nemohla udělat včas. Myslím, že bychom mohli počkat ještě trochu déle, ale musíme zaplatit za vysokou školu našeho syna…“
Všichni moji přátelé mi říkali, že je to špatný nápad a že bych neměla tak často pomáhat svým dospělým dětem. Přesto jsem cítila, že je to nutné. Když mě dcera požádala, abych se na týden nastěhovala a postarala se o vnuka, zatímco se bude učit na zkoušky, souhlasila jsem bez váhání. Ukázalo se, že potřebují pomoc s víc než jen s dítětem.
Když Jan a Eva koupili prostorný dům na předměstí, obě jejich matky se chtěly nastěhovat. Ženy nedávno přišly o své manžely a cítily se osamělé.
Lenka má tři děti, které už dávno opustily rodinný domov. Její nejstarší syn žije se svou rodinou v zahraničí. Odešel velmi mladý a od té doby svou matku neviděl. Zůstaly jen fotografie, dopisy a přání k svátkům. Lenka vše pečlivě uchovává a často, zejména v zimních večerech, si je prohlíží a čte. „Synu, tolik nám chybíš…“
Tvrdá realita byla, že lékařské testy odhalily, že můj manžel nemůže být biologickým otcem. Přesto jsme se nechtěli vzdát tváří v tvář této výzvě.
Dědečkovo zdraví kolísá, někdy se zlepší natolik, že může žít samostatně celé měsíce, jen aby se opět zhoršilo. Během svých světlých chvil nás ohrožuje svým obrovským jměním.
Po bouřlivé konverzaci s mou bývalou tchyní jsem si uvědomila hloubku jejího opovržení. Řekla mi, že jsem měla zvážit, jak zajistím své děti, než jsem je přivedla na svět.