„Neoblékám svou dceru do hezkého oblečení, aby se nezničilo“: Vysvětlení manželovy bývalé manželky
Stal se otcem — v době jejich rozvodu byla jeho dcera tříletá. To přede mnou neskrýval, takže jsem od začátku věděla, že
Stal se otcem — v době jejich rozvodu byla jeho dcera tříletá. To přede mnou neskrýval, takže jsem od začátku věděla, že
Byli jsme manželé 15 dlouhých a zdánlivě šťastných let. Seznámili jsme se na vysoké škole: Honza byl ve druhém ročníku a já jsem právě začínala první ročník. Poprvé jsem ho viděla na koncertě k oslavě Dne studentů. Honza hrál na kytaru a zpíval píseň od The Eagles. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Jeho city byly
Možná se mýlím, ale věřím, že rodiče by neměli finančně podporovat své dospělé děti, které už mají vlastní rodiny. Samozřejmě, existují situace, kdy je pomoc nezbytná, ale ne když děti jen promrhávají svůj život a utrácejí peníze na večírky, aby se pak vrátily k rodičům pro pomoc. Moje dcera se vdala před dvěma lety. Má
Jana a Michal dlouho snili o nové cedrové sauně na jejich zahradě. Chtěli, aby voněla po čerstvém dřevě… Měli jednu dříve, ale byla tak stará a zchátralá. Netušili, že se jejich sen promění v noční můru.
Píšu to teď, naprosto zoufalá po dalším hádce s naší dcerou. Už to nemohu snést a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel tomu rozumí, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná, má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo jí diktuje, co má dělat – náš nenáviděný zeť! Jako by jí vymyl mozek! Naše dcera
„Přestaň brečet! Nikdy jsem ti nic neslíbil! Nechci tebe ani to dítě!“ křičel Marek. Otočil se a odešel. Dlouho jsem seděla na lavičce v parku a přemýšlela o svém dalším kroku.
Její telefonáty kdysi přinášely radost, ale nyní přinášejí jen žádosti o peníze. Jakmile jí dáme, co chce, zase zmizí, aniž by projevila zájem o mě nebo mého manžela.
Nebylo to tak špatné, jak se zdálo. Nejbližší město bylo jen hodinu jízdy autem. Byly tam obchody, škola. Žádné divadlo, ale víte, někdy život přináší nečekané zvraty.
Jednoho večera jsem se vracel z práce, když jsem si všiml svého souseda sedícího na verandě, s tváří zalitou slzami. Středně starý muž, který zíral prázdně do dálky, neschopen skrýt svůj smutek. Bylo jasné, že se něco stalo. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Můj bratr se rozhodl, že dům našeho otce bude jeho, ať se děje cokoliv. Tlačí na mě, abych si vzala tátu k sobě, aby mohl mít dům pro sebe. Nechci to, ale situace se vymyká kontrole.
Život není snadný a nedostáváme vše na stříbrném podnose. I když máme nějaké zdroje, výzvy moderního života nám ztěžují přežití. Toto je příběh matky, která věří v soběstačnost, i když její syn žádá o pomoc.
Taková je povaha rodičovské lásky. I ten nejzklamanější člověk najde kapku pochopení a soucitu pro jejich zbloudilé rozhodnutí. Můj syn opustil svou ženu a dítě.