Až do svých 50 let jsem neměla tušení, jaký může být život pro jiné lidi, v jiné zemi, s odlišnými pohledy na život. Vyrůstala jsem v malém městě, kde jsem byla krmena stálou dávkou povinností a odpovědností, aniž bych kdy zpochybňovala cestu, která mi byla určena. Teprve mnohem později jsem si uvědomila, o co všechno jsem přišla.
Od svých 17 let jsem pracovala a řešila všechny své problémy sama. Celý život jsem byla zvyklá spoléhat se pouze na sebe a své síly. Teď se cítím uvězněná a bezmocná.
Klára, matka Karolíny, se svěřuje, že je naprosto vyčerpaná: její manžel Pavel nepomáhá v domácnosti, nenakupuje potraviny. Užívá si dobrého jídla, ale ani si neumývá své vlastní nádobí. Klára to dříve přehlížela, protože nepracovala a starala se o domácnost a děti. Ale teď, jak stárne, si přeje, aby ji manžel podporoval. „Upřímně…“
Venku na něj čekala mladá žena… Jak jsem se mýlila! Ve svých snech, touhách a přesvědčeních. My ženy jsme na to závislé. Když jsem otěhotněla, můj svět se zhroutil. Ale neměla jsem si co vyčítat. Každý si volí svou cestu: porodila jsem bez manžela a můj ex si našel někoho jiného. Ani on, ani
