Jsme manželé 15 let a máme dítě. Nejsme bohatí, ale podařilo se nám něco málo ušetřit. Naše úspory se však rychle tenčí, když se snažíme podporovat vzdělání naší dcery. Nedávno se zdraví manželovy matky opět zhoršilo. Je nemocná asi šest měsíců a nyní čelíme břemenu platit za její lékařskou péči.
Náš první syn se narodil téměř před pěti lety a s nadšením jsme očekávali příchod druhého dítěte. Nikdy jsme si nepředstavovali, že se naše radost promění v zármutek, když opustíme nemocnici s prázdnýma rukama.
Dva sourozenci mého manžela žijí se svým otcem, ale ze tří je to jen můj manžel, kdo ho skutečně podporuje. Jednou jsem zdědila dům po své tetě, ale věci nešly podle plánu.
Vyrůstal jsem v malém městě na Moravě, kde byl život jednoduchý, ale náročný. Moje máma pracovala jako knihovnice a táta byl řidič kamionu. Od útlého věku jsem se naučil pomáhat doma. Když se narodil můj mladší bratr, povinnosti se zvýšily. Když začal chodit do školky, bylo mi 12 let a věci se začaly měnit způsoby, kterým jsem nerozuměl.
Dlouho jsme se neviděly, protože jsem musela pracovně cestovat do jiného města. Když jsem se konečně setkala s Janou, okamžitě jsem si všimla, že je unavená a vyčerpaná. Když jsem se jí zeptala, co se děje, svěřila se mi se svými problémy.
Jednoho večera jsem se vracel z práce, když jsem si všiml svého souseda sedícího na verandě, s tváří zalitou slzami. Středně starý muž, který zíral prázdně do dálky, neschopen skrýt svůj smutek. Bylo jasné, že se něco stalo. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci. Odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Můj bratr Jan je o pět let starší než já. Přesto je těžké ho nazvat zralejším nebo samostatnějším. Zatímco já jsem po střední škole šla rovnou na vysokou, přestěhovala se do jiného města a stala se plně soběstačnou, můj bratr dál žil z našich rodičů… — píše Eva. Nejenže Jan
Jmenuje se Jan. Tvrdě pracuje a dobře vydělává. Cítím se s ním skvěle! Navrhl, abychom se nastěhovali k sobě. Ale kam umístím svého tátu? No, víte
Když jsme vyrůstali, můj bratr a já jsme šli každý jinou cestou. Já jsem se vždy soustředila na studium s cílem stát se právničkou. Můj bratr, na druhou stranu, měl raději večírky a užíval si přítomného okamžiku. Jednoho dne mě navštívil a navrhl něco, co mě hluboce otřáslo.
Ano, můj manžel hodně zhubl, ale udělala jsem to záměrně, protože měl nadváhu. Vařím docela dobře, jen bez použití majonézy, ale moje švagrová si nedokáže představit jídla bez ní.
Jsem přetížená péčí o svého nemocného otce. Je velmi starý a extrémně nemocný. Kvůli tomu nemohu ani do nemocnice nebo na nákup.
Můj manžel byl pohledný, atletický muž. Vysoký, upravený a oblíbený mezi mnoha lidmi. Snažím se ho takto pamatovat, abych si usnadnila život. Protože teď se změnil k nepoznání. Jednoho dne, když pracoval na zahradě, zkolaboval a utrpěl mrtvici. Zázrakem přežil. Ale stal se invalidou. Můj život se také obrátil vzhůru nohama.