Jmenuji se Jaroslav Novotný a celý život jsem učil češtinu na gymnáziu v malém městě. Po třiceti letech práce mě skupina žáků svým posměchem a krutostí dohnala k tomu, že jsem musel odejít. Tento příběh je o bolesti, zklamání, ale i o otázce, zda má starší generace v dnešní společnosti ještě své místo.
Jmenuji se Jana a už patnáct let pracuji jako učitelka v mateřské škole na okraji Brna. Příběh malé Veroniky, tiché holčičky s těžkým osudem, mi navždy změnil pohled na to, co znamená být oporou dítěti. V tomto vyprávění odhaluji, jak těžké je někdy pomáhat, když se proti vám staví nejen okolnosti, ale i vlastní bezmoc.
Na rušné české střední škole se skupina studentů rozhodla provést žert na školníka, pana Nováka, tím, že rozházeli konfety po chodbách. Jejich akce měla být neškodnou zábavou, ale pokus pana Nováka naučit je lekci o respektu a odpovědnosti nabral nečekaný směr, což přimělo všechny zúčastněné zamyslet se nad skutečnými náklady jejich činů.
Maminka z Prahy je chválena za svůj promyšlený přístup k řešení synových zraňujících komentářů o vzhledu spolužáka. Místo trestu ho vedla k upřímné omluvě a lekci empatie.
Když Valentina zjistila, že její syn Nathan byl neuctivý k učiteli, rozhodla se pro nekonvenční přístup k disciplíně a zapojila místní policii. Ale co přesně Nathan udělal, že to vyžadovalo tak drastické opatření?
Můj bratranec Ondřej často přijížděl na návštěvu, takže nuda nebyla nikdy problémem. Byli jsme stejně staří, takže jsme vždy našli dobrodružství, do kterých se mohli pustit. Dědeček Josef byl přísný a když se babička Viktorie vrátila, našla domácnost, která byla daleko od toho, co očekávala.
