Sářina sestra, Eva, zavolala na začátku října s prosbou, zda by ona a její dítě mohly na nějakou dobu zůstat v Sářině bytě. Evina syn potřeboval lékařské testy, které byly dostupné pouze ve specializovaných klinikách ve městě. Nebylo jasné, jak dlouho to potrvá, a Eva, pocházející z malého města, si nemohla dovolit pronajmout si byt. Obrátila se na svou sestru o pomoc.
Do osmnácti let jsem žil v malebné vesničce sotva s 15 000 obyvateli, kde byl život předvídatelný a uklidňující. Znal jsem každou vedlejší cestu, každý místní obchod a jméno téměř každého, s kým jsem se na ulici potkal. Naše vesnice měla jen tři autobusové linky, jejichž jízdní řády jsem znal nazpaměť. Nejvyšší budovou, kterou jsme měli, byl starý mlýn, nyní muzeum, o čtyřech patrech. Ale když jsem se přestěhoval do pulzující metropole studovat, cítil jsem se ztracený v mnoha ohledech, čelil jsem výzvám, které jsem nikdy nečekal, a slyšel jsem frázi „Nejsi odtud“ vícekrát, než jsem mohl počítat.
