Celý život jsem žil sám, nikdy jsem se neoženil a neměl děti. Teprve nedávno jsem potkal Janu, která mi převrátila svět naruby a donutila mě přemýšlet o tom, co jsem celý život odmítal. Teď stojím před rozhodnutím, které mě děsí i naplňuje nadějí.
Jmenuji se Hana, je mi 78 let a celý život jsem žila pro svou rodinu. Dnes sedím sama v panelákovém bytě na pražském sídlišti, zatímco mé děti a vnoučata žijí jen pár zastávek tramvají ode mě, ale jako by mě neviděli. Když už jsem si myslela, že mě čeká jen samota, stalo se něco, co mi změnilo pohled na život i na sebe samu.
Jmenuji se Jaroslav a už několik měsíců cítím, že moje vlastní rodina čeká, až odejdu, aby získala můj byt. Každý den se potýkám s jejich nenápadnými narážkami, hádkami a pocitem osamělosti. Přemýšlím, jestli je možné najít klid, když ti nejbližší myslí jen na dědictví.
Jednoho deštivého rána mě sousedka Jana požádala, abych se postarala o její maminku, když odjíždí za prací do Německa. Zpočátku jsem váhala, ale brzy jsem zjistila, že péče o paní Věru mi dává nový smysl života. Přestože jsem čelila nepochopení vlastní rodiny a nečekaným konfliktům, objevila jsem sílu v obyčejné lidské blízkosti.
Jmenuji se Marie a už dva roky jsem neslyšela ani slovo od své dcery. Každý den přemýšlím, kde jsem udělala chybu a jestli je ještě šance, že se naše cesty znovu spojí. Samota mě tíží a blížící se sedmdesátiny mi připomínají, jak rychle čas utíká bez těch, které milujeme.
Jsem Marie, 65letá vdova, která celý život žije v malém bytě v pražských Vršovicích. Můj syn Petr mě prosí, abych mu přenechala svůj byt, aby jeho rodina měla víc prostoru, ale já se bojím ztratit jediné místo, kde se cítím v bezpečí. Příběh o rodinných konfliktech, pocitu viny a hledání vlastního místa na sklonku života.
