Včera večer se vrátili právě ve chvíli, kdy jsme dokončovali naši večeři. Vklouzli dovnitř, vyměnili si zdvořilosti, a když jsem navrhl, abychom se podělili o jídlo, zdvořile odmítli a stáhli se do svého prostoru.
Bydlíme v dvoupokojovém bytě, kde je jeden pokoj průchozí. Kuchyň je malinká a sdílíme jednu koupelnu. Jsme tu pět: já, můj manžel, naši dva synové a moje tchyně. Byt patří mému manželovi a jeho matce. Přestěhovala jsem se sem z jiného kraje. S tchyní žijeme už skoro deset let a nějak jsme to zvládali. Ale teď
Rostoucí nároky naší rozrůstající se rodiny mě nikdy příliš netrápily, ale každý má své hranice. Vždy jsem se snažila udržet všechny šťastné, ale někdy už je toho dost.
Pochází z velké rodiny a já mám mladší sourozence, takže moje finanční situace není nejlepší. Ale nevdala jsem se pro peníze; vdala jsem se z lásky.
Miluji svá vnoučata celým svým srdcem a věnuji jim veškerý svůj volný čas. Bohužel mám vážnou „konkurenci“ – tchyni mé dcery.
Jen proto, že jsem doma, neznamená, že nic nedělám a jsem líná. Ráda bych si vyměnila role a viděla, jak dlouho by to můj manžel zvládl. Spoiler: moc dlouho ne.
Mám tři děti. Bohužel, můj manžel zemřel, když bylo našemu nejmladšímu dítěti pouhých šest měsíců. I když máme vlastní dům, žít z dávek je nemožné a nájem se musí platit. Můj bratr nás podporoval prvních šest měsíců, ale má svou vlastní rodinu, o kterou se musí starat. Musela jsem si najít práci. Nevydělávám moc a musím pracovat dlouhé hodiny.
Naše děti se učí plavat od malička, protože každé léto trávíme dovolenou u moře. Ve městě navštěvují plavecké kurzy několikrát týdně. Když jsme se rozhodli postavit bazén na naší zahradě, vedlo to k nečekaným konfliktům se sousedy.
Můj manžel je nespokojený, že nepřipravuji rozmanitá jídla jako manželka jeho kamaráda Petra, Jana. Jana je úžasná žena a skvělá kuchařka. Opravdu si užívá čas strávený v kuchyni a momentálně je na mateřské dovolené, což jí dává více času na experimentování s recepty. Naše rodinná dynamika je však jiná a můj manžel to zřejmě nechápe.
Dobrý den. Chci se s vámi podělit o svůj příběh, který se odehrává a stále pokračuje v mé rodině až do dnešního dne. Ani nevím, co mám dělat; moje nervy jsou napjaté k prasknutí. V noci mohu jen plakat do polštáře, než usnu. A stejně mě nikdo neslyší. Ale nejdřív to nejdůležitější. Můj manžel a já jsme
„Podívej se na toho psa! Konečně máme psa!“ – Honzík běhal po zahradě se svým novým chlupatým kamarádem. „Promiň? To si děláš legraci?“ – Šárka
„Jako každá žena jsem vždy snila o šťastné a silné rodině. Jsem vdaná 10 let a během těchto let jsem hrála svou roli manželky dokonale – vždy podporovala svého manžela, který přináší domů peníze,“ říká Jana. „Dělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych zlepšila náš život jakýmkoli způsobem. Chtěla jsem, aby náš domov byl příjemný, krásný a útulný. Ale…“
