Pekla jsem dort a byla jsem si jistá, že mám všechny ingredience, včetně dvou vajec. Když jsem šla do lednice, byla pryč. Před dvěma hodinami tam ještě byla. Zeptala jsem se své snachy, protože jsem je měla schované speciálně na dort. Jak myslíte, že reagovala? Jen pomyšlení na to mi zvyšuje tlak. Už nejsem nejmladší.
Jana a Michal dlouho snili o nové cedrové sauně na jejich zahradě. Chtěli, aby voněla po čerstvém dřevě… Měli jednu dříve, ale byla tak stará a zchátralá. Netušili, že se jejich sen promění v noční můru.
Píšu to teď, naprosto zoufalá po dalším hádce s naší dcerou. Už to nemohu snést a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel tomu rozumí, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná, má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo jí diktuje, co má dělat – náš nenáviděný zeť! Jako by jí vymyl mozek! Naše dcera
Její telefonáty kdysi přinášely radost, ale nyní přinášejí jen žádosti o peníze. Jakmile jí dáme, co chce, zase zmizí, aniž by projevila zájem o mě nebo mého manžela.
Můj bratr se rozhodl, že dům našeho otce bude jeho, ať se děje cokoliv. Tlačí na mě, abych si vzala tátu k sobě, aby mohl mít dům pro sebe. Nechci to, ale situace se vymyká kontrole.
„Mám pocit, že trhám svou rodinu na kusy,“ povzdechla si Evelína. Rozhodla se dát svůj dům nejstaršímu vnukovi, jakmile dokončí vysokou školu. O svém rozhodnutí informovala svou dceru a zetě. V současné době její vnuk studuje mimo město, ale plánuje se vrátit domů. Evelína mu chce pomoci usadit se v dospělém životě. Její dcera je však rozzuřená a cítí, že její mladší syn je nespravedlivě opomenut.
Můj bratr Jan je o pět let starší než já. Přesto je těžké ho nazvat zralejším nebo samostatnějším. Zatímco já jsem po střední škole šla rovnou na vysokou, přestěhovala se do jiného města a stala se plně soběstačnou, můj bratr dál žil z našich rodičů… — píše Eva. Nejenže Jan
Před naší svatbou jsme s manželem debatovali o tom, kde budeme bydlet. Moji rodiče mají malý dvoupokojový dům, zatímco jeho matka vlastní prostorný třípokojový dům. Zvažovali jsme také pronájem vlastního bytu. Zdálo se nejpraktičtější přestěhovat se k jeho matce. „Tento dům je i váš,“ řekla, „takže tu můžete bydlet.“ To však nebyla úplná pravda. Ve skutečnosti podle
Opuštěná v malé venkovské vesnici, babička pokračovala ve svých denních rutinách, starala se o svou zahradu a udržovala svůj domov. Její syn žil ve vzdáleném městě a zřídka ji navštěvoval, což ji nechávalo toužit po společnosti jejích vnoučat.
– „Jen 2000 Kč, je to moc? Vždy jsi říkal, že mi pomůžeš, ale teď musím prosit na kolenou o trochu podpory.“
Kdykoli zavolám, říká, že je příliš zaneprázdněná a zavěsí. To se děje pokaždé. Zeptala jsem se svého syna, proč mě Jana ignoruje, ale on to jen odbývá.
Rezervovali jsme stůl v restauraci, abychom oslavili s našimi rodiči, ale neplánujeme pozvat nikoho dalšího. Přestože jsou moji rodiče už dlouho rozvedení, nepozvu je.
