Ze života: „Necítím povinnost starat se o otce mého manžela ve stáří“
„Tomuto muži nic nedlužím, protože za dvacet let našeho manželství nám nikdy neposkytl žádnou pomoc, ani finanční, ani fyzickou.“
„Tomuto muži nic nedlužím, protože za dvacet let našeho manželství nám nikdy neposkytl žádnou pomoc, ani finanční, ani fyzickou.“
Po zorganizování okázalé svatby pro naši dceru vyjádřila zklamání nad skromným darem, který jsme jí dali. Cítila, že bychom jako její rodiče mohli dát štědřejší dar. Zapomněla však, že jsme pokryli všechny náklady na její extravagantní svatbu. Její snoubenec zaplatil pouze za prsteny a jeho rodiče odmítli přispět.
Nemám ráda být v blízkosti malých dětí a nemám v úmyslu hlídat své vnoučata. Teď, když jsem konečně v důchodu, chci žít pro sebe a ne trávit svůj volný čas péčí o cizí děti.
Jmenuji se Ondřej. Velmi si vážím své rodiny, protože mě otec vždy učil, že nic není důležitější než rodina. Byl mým vzorem, podporoval celou naši rodinu i širší příbuzné finančně i emocionálně. Bohužel zemřel, ale jeho učení ve mně zůstalo. Od mládí jsem se snažil
Po odchodu do důchodu před třemi lety konečně měla čas věnovat se své vášni pro vaření. Doufala, že domácími jídly přiblíží svou rodinu, ale její úsilí zůstalo neoceněno.
Je mu 27 let a jeho partnerce je 30. Věkový rozdíl je malý a příliš mě netrápil. Větší problém se objevil: tato žena už má dvě vlastní děti.
Přijíždějí, jakmile se oteplí, a s prvním chladem odjíždějí do města. Věnují veškerý svůj čas péči o zahradu, která vyžaduje hodně úsilí.
Kam se celý rok ztrácejí? Víte, proč se to děje? Protože jak moje maminka, tak tchyně chtějí vzít moji dceru na pláž.
Čekal jsem na okamžik, kdy se moje tchyně začne vměšovat do našich životů a vnucovat nám svá pravidla. Postupem času nás začala navštěvovat jako host. Volala
Nikdy jsem si nemyslela, že budu v důchodu žebrat. Všechno v mém životě se zdálo být v pořádku. Měla jsem úžasného manžela a vždy jsme nacházeli společnou řeč s našimi dětmi. Téměř vždy. Jako každý rozumný člověk jsem přemýšlela o penězích. Ale nikdy jsem se nebála, že by mi došly. Koneckonců, šetřila jsem a když byl můj manžel ještě naživu, dokonce jsme spolu cestovali.
Před několika týdny mi kolem desáté večer zavolal syn v panice. Řekl, že jeho manželka, moje snacha Jana, byla odvezena do nemocnice a nikdo nemohl pohlídat jejich dítě. Na cestě do nemocnice syn přivezl jejich sedmiměsíční dítě ke mně a prosil: „Prosím, mami, potřebujeme tvou pomoc; nikdo jiný tu není.“ Samozřejmě jsem souhlasila, i když to byla náhlá a náročná situace.
Příběh naší čtenářky, Jany z Prahy. „Ocitala jsem se v velmi nepříjemné situaci. Nechci se starat o svého nemocného otce a mám k tomu osobní důvody. Nejsem připravena vysvětlovat každému příbuznému, proč plánuji umístit svého otce do domova důchodců. Teď jsem pod velkým tlakem od všech svých příbuzných (blízkých i vzdálených). Můj otec se mě chtěl zbavit. Teď je mi 35…“