Jmenuji se Marie a nikdy by mě nenapadlo, že obyčejná návštěva mé tchyně, paní Ludmily, roztrhne mé manželství na kusy. Jedna šálek kávy odstartoval hádku, která odhalila roky nevyřčených očekávání a bolesti. Tato zpověď je o tom, jak těžké je zůstat sama sebou mezi dvěma zdmi – mezi rodinou, kterou jsem si vybrala, a rodinou, do které jsem se provdala.
Jmenuji se Snježana a svého syna Davida jsem porodila až ve čtyřiceti letech. Ve snaze mu dát vše, co jsem sama nikdy neměla, jsem ho rozmazlila a teď sleduji, jak se ode mě vzdaluje, plný sobectví a nevděku. Každá naše hádka mě bolí víc než ta předchozí a já se ptám, jestli jsem ho vůbec dokázala milovat správně.
Na narozeniny mého manžela Tomáše jsem se rozhodla už dál neustupovat očekáváním jeho rodiny. Moje rozhodnutí udělat věci jinak odhalilo hluboké trhliny v našich vztazích. Co začalo jako malý protest, skončilo bouří emocí, výčitek a hledáním mého vlastního místa.
Po rozvodu jsem přišla o všechno a musela začít znovu. Stavím si vlastní dům, ale mám strach, že opakuji staré chyby s novým přítelem. Sdílím svůj příběh, protože vím, že nejsem jediná, kdo se bojí znovu důvěřovat.
Jmenuji se David a stojím na prahu rozpadu svého života. Rozerván mezi současnou manželkou Alenou a bývalou ženou Martinou, se kterou mám dceru, se snažím najít cestu ven z bludného kruhu viny, lásky a nenaplněných slibů. Každý den mě pronásleduje otázka, zda lze napravit chyby minulosti, nebo jestli je člověk odsouzen žít s následky svých rozhodnutí navždy.
Jsem Marie, matka, která vychovala svého syna Tomáše sama poté, co nás manžel opustil. Když se Tomáš rozvedl, nabídla jsem jeho bývalé ženě Lucii a vnoučatům, aby bydleli u mě, protože jsem je nechtěla nechat na holičkách. Teď ale Tomáš přestal chodit domů a já se trápím, jestli jsem udělala správnou věc, nebo jestli jsem přišla o vlastní dítě.
V nemocničním pokoji jsem musela říct sbohem své dvouleté dcerce Klárce. V nejbolestnějším okamžiku života jsem se rozhodla darovat její orgány, aby jiné děti mohly žít. Je to příběh o ztrátě, ale i o odvaze a naději, která nás držela nad vodou.
Jmenuji se Matěj a v šesti letech jsem se rozhodl darovat své narozeninové peníze spolužákovi, který to opravdu potřeboval. Nečekal jsem, že tím odstartuji vlnu solidarity, která spojí celou naši školu i sousedství. Tento příběh je o odvaze udělat správnou věc, i když to znamená vzdát se něčeho, na co se těšíte celý rok.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že jedno léto změní celý můj život. Můj manžel Petr a já jsme plánovali rekonstrukci našeho domu u Slapské přehrady, ale všechno se zhroutilo, když se k nám nečekaně nastěhovala jeho dcera z prvního manželství. Musela jsem si vybrat mezi vlastním štěstím a rodinnou loajalitou – a tahle volba mě roztrhala na kusy.
Jmenuji se Lucie a celý život jsem slýchala, že vypadám až moc klučičí na holku. Vyrůstala jsem v Ostravě, kde si mě často pletli s klukem, a dokonce ani moje máma si nebyla vždy jistá. Tahle vzpomínka na školní výlet a jednu fotku mi otevřela staré rány a přiměla mě znovu hledat odpověď na otázku, kdo vlastně jsem.
Přijela jsem za synem do Prahy s nadějí na společně strávený čas, ale místo toho jsem se ocitla v roli neviditelné hospodyně. Prožívala jsem zklamání, bolest i samotu, když jsem se snažila najít své místo v životě vlastního dítěte. Teď přemýšlím, jestli mateřská láska a péče někdy skutečně najdou uznání.
Viděla jsem slzy v očích své maminky, když jsem ji poprvé navštívila v domově pro seniory. Všechno ve mně křičelo, že jsem ji zradila, ale zároveň jsem věděla, že doma už to sama nezvládnu. Teď stojím před otázkou, jestli jsem udělala správné rozhodnutí, a hledám odpovědi mezi bolestí, výčitkami a touhou po smíření.
