Sedím v prázdném bytě na pražském sídlišti a přemýšlím, jestli jsem pro své děti byla víc matkou, nebo jen prostředkem k dědictví. Telefonáty, které kdysi hřály u srdce, teď zní jako povinné fráze, za nimiž cítím chlad a odstup. Vzpomínám na všechny oběti, které jsem pro rodinu přinesla, a ptám se sama sebe, jestli pouta krve opravdu vydrží mlčení a vzdálenost.
Po letech šetření jsem si konečně splnila sen a koupila byt v krásné pražské čtvrti. Brzy jsem však zjistila, že za zdmi sousedního bytu se odehrává drama, které mě nenechává spát – malý Honzík trpí a já nevím, jak mu pomoci. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit, co znamená být dobrým sousedem a člověkem.
Celý život jsem žila pro své děti a rodinu, aniž bych si uvědomovala, že existuje něco víc. Až ve 48 letech jsem zjistila, že svět je mnohem širší, než jsem si kdy dokázala představit. Teď se ptám sama sebe, jestli je možné začít znovu, když už je na všechno pozdě.
V rodině, kde jsem vždy byla ve stínu své starší sestry, se rozhořel konflikt o dědictví. Kimberly, vždycky ta, která měla navrch, nyní požadovala větší podíl. Naše matka se snažila udržet rovnováhu, ale ne všechny problémy mají šťastný konec.
