Mám dvě děti, obě už dospělé. Můj syn a dcera. Můj syn má úžasnou manželku. Moje snacha je rozumná žena, která udržuje dům v pořádku. Už mají dítě a žijí v jiném městě. Moje snacha vlastní svůj vlastní byt. Můj syn má dobrou práci, takže se zatím neplánují stěhovat. Moje dcera je naopak nezodpovědná. Našla si přítele a drží se ho.
Když bylo jejímu synovi Jakubovi 15 let, rozvedla se s manželem. Více než deset let žila bez muže, chodila na rande, ale vždy odmítala nabídky k sňatku.
Někdy je snazší se otevřít cizímu člověku než těm, kteří jsou nám nejbližší. Vyléváte svou duši a sdílíte břemena, která vás tíží.
Když jsme se přestěhovali do našeho nového bytu, začali jsme organizovat naše věci a plánovat svatební cestu. Nespěchali jsme, ale situace se zhoršila, když se moje tchyně rozhodla, že pojede s námi.
„Jan a já jsme spolu 15 let. Máme dvě děti a myslela jsem si, že máme harmonickou rodinu. Ale můj pohled se nedávno drasticky změnil, a důvodem je moje tchyně,“ stěžuje si Eva. Janova matka dříve žila v jiném kraji, daleko od nás. Viděli jsme se jen zřídka. Ale teď nás často navštěvuje a začíná nám diktovat, jak máme žít.“
Nikdy jsem se necítil starý. Ve skutečnosti jsem se nikdy necítil jako dospělý, i když mi nedávno bylo 60. A co? Stále mám většinu svých zájmů z vysoké školy a staré přátele. Naše skupina se nerozpadla jako jiné pod tíhou rodinných povinností. Nikdy jsem nebyl ženatý, i když, abych byl upřímný, ženy o mě projevily zájem.
Mám dvě děti, čtyři vnoučata a dvě snachy, přesto jsem žila jako samotářka. Ale když jsem zmínila, že chci dům odkázat své neteři, všichni se objevili a začali dělat scény. Je teď jasné, že jim jde jen o můj dům. Doufala jsem, že mě mé děti podpoří ve stáří, ale místo toho
Každá žena sní o štěstí. Myslela jsem si, že patřím mezi ty šťastné a že můj život je dokonalý. Po dvou letech chození jsem se provdala za svého manžela. Neměli jsme velkou svatbu, jen malý obřad s blízkou rodinou a přáteli. Zvolili jsme si intimní oslavu. Čtyři roky po svatbě jsme tvrdě pracovali, ale také často cestovali a objevovali různé země. Věřila jsem, že to bylo nejvzrušující období našeho života.
Svého bratra mám velmi ráda, ale nikdy nebyl soběstačný. Neustále mu připomínám, že je dospělý a měl by žít svůj vlastní život.
Můj vlastní syn mě tlačí k prodeji mého domova a rozdělení výtěžku. Pro mě je to otázka principu. Žili jsme v klidu, dokud to všechno nezačalo.
Po naší svatbě na radnici jsme pozvali rodinu a přátele do útulné restaurace na malou recepci. Na fotografovi jsme nešetřili, protože tyto vzpomínky měly trvat celý život.
Ve věku 72 let začala Jana přemýšlet o své budoucnosti a rozhodla se hledat domov s pečovatelskou službou. „Viděla jsem, jak pěkné jsou v televizních pořadech,“ říká svým přátelům. „Poskytují dobré jídlo, péči 24/7, berou vás na procházky a podmínky jsou skvělé.“ Jana je však pevně rozhodnutá nepomoci svému synovi finančně, protože věří, že by mohl dosáhnout více sám.
