Moje dcera se opět potýká s problémy a požádala mě, zda by ona a její rodina mohli bydlet u mě. Přijmu ji a svou vnučku; nenechám je bez střechy nad hlavou. Ale jejího manžela nechci ve svém domě vidět. Už toho mám dost; jednou jsme spolu žili. Neumí se chovat a sotva vydělává. Může si najít jiné místo k pobytu.
Moje pětapadesátiletá tchyně nedávno začala jednat jako osamělá, nešťastná žena se špatným zdravím, tvrdící, že ji nikdo nemiluje, zejména její jediný syn a jeho manželka. To jsem já a můj manžel. Proč? Podle mého názoru touží po pozornosti, péči a jednoduše se nudí. Ale můj manžel se mnou nesouhlasí, a kvůli tomu
Můj vztah s otcem se úplně rozpadl a zoufale toužím po usmíření. Mám stabilní rodinu a dobrý život, ale roztržka s otcem mě pronásleduje.
Když jsme vyrůstaly, naši rodiče nám vštěpovali důležitost rodiny a vzájemné podpory. Jakmile jsme si ale se sestrou založily vlastní rodiny, náš vztah začal slábnout.
Už jsou to dva roky, co se moje dcera vrátila domů se svým novým manželem a jeho dvěma dětmi. Původně říkala, že to bude jen dočasné, ale teď to vypadá, že je to natrvalo. Trvá na tom, že dům je stejně tak její jako můj a nemají v plánu odejít. Tato situace mi obrátila život naruby a nikdy jsem si nepředstavovala, že budu žít v takovém chaosu.
Před dvěma lety jsme s manželem udělali poměrně impulzivní rozhodnutí, kterého nyní hluboce litujeme. Všechno to začalo, když můj manžel dostal povýšení a já, následujíc svůj instinkt, navrhla, abychom si vzali hypotéku. Dlouho jsme, ještě před narozením našich dvou dětí, z nichž nejstarší právě oslavila 15 let, bydleli v pronajatém bytě. Nyní se potýkáme s důsledky tohoto rozhodnutí.
Nejprve jsem se snažila jí zavděčit, ale pak jsem si uvědomila, že to nemá smysl. Když jsme se přestěhovali do vlastního domu, věci se jen zhoršily.
Můj manžel je jedináček. Dlouho bylo vše v pořádku: jeho rodiče žili své životy a my své, naštěstí každý ve svém domě. Nikdy jsem neměla žádné nepříjemné konflikty s mou tchyní, protože jsme se setkávali jen na kávu a o svátcích. Po smrti mého tchána zůstala sama. Bylo to těžké, zvláště když je jí nyní 80 let.
Dokud můj syn, Michal, nedosáhl třiceti let, byli jsme jen my dva. Občas přivedl domů přítelkyně. Několikrát to vypadalo, že se blíží svatba, ale vždy to skončilo rozchodem. Michal vždy hledal vážný a oddaný vztah. Žádná z těchto žen v to však nevěřila. Poslední přítelkyně otevřeně řekla, že nemá v úmyslu žít s maminčiným mazánkem. Pro mě
„Je mi 70 let a žiji sama. Požádala jsem své děti, jestli bych se mohla přestěhovat k nim, ale odmítly. Nevím, jak dál…“ V mnoha českých městech je osamělost běžným problémem. Denní pohled na nespočet cizinců nepřináší žádnou radost. Pro starší osobu je to obzvlášť náročné, když se snaží zvládnout složitosti stárnutí o samotě.
Upřímná zpověď: moje snacha je nemilovaná celou rodinou. Všichni jsme se divili, jak ji vůbec může mít rád. Ale začnu od samého začátku. Často se scházíme jako rodina. Na jednom z těchto setkání se můj mladší syn rozhodl přivést svou přítelkyni. Neměli jsme žádné námitky: hosté jsou vždy vítáni. Ale když ji přivedl, všichni jsme se podívali na
Když můj manžel navrhl, abychom se přestěhovali k jeho matce do jejího třípokojového domu, nabídla jsem mu, aby se přestěhoval do mého malého bytu. Netušila jsem, že skutečný důvod jeho návrhu vyjde najevo během návštěvy u jeho matky.
