Jmenuji se Lenka a celý život jsem toužila po velké rodině. Po čtyřicítce jsem se smířila s tím, že už další dítě mít nebudu, dokud mi dcera Anička neukázala, že naděje umí překvapit. Můj příběh je o víře, rodinných konfliktech a odvaze čelit nečekaným změnám.
Po návratu z porodnice jsem zjistila, že můj partner Tomáš na příchod našeho syna vůbec nepřipravil domov. Místo radosti mě čekal chaos, nepořádek a pocit naprosté samoty. V příběhu popisuji své zoufalství, vnitřní boj a hledání síly postavit se nejen partnerovi, ale i vlastní nejistotě.
Jmenuji se Jana a před týdnem slavila moje dcera Natálka druhé narozeniny. Její otec Tomáš na to úplně zapomněl, ale jeho maminka, paní Věra, si vzpomněla a chtěla přijít. Pozvala jsem ji, netušila jsem, jak moc tím rozvířím staré rány a otevřu nové otázky o rodině, loajalitě a hranicích.
Existuje přísloví, „Sejde z očí, sejde z mysli.“ Často si to připomínám po rozhovorech s mojí matkou. Zdá se, že zapomněla, že má dceru, nejen syna. Alespoň tak se chová. Po maturitě jsem se odstěhovala z našeho malého města. Neviděla jsem tam pro sebe žádnou budoucnost, tak jsem si sbalila věci a odešla.
Venku na něj čekala mladá žena… Jak jsem se mýlila! Ve svých snech, touhách a přesvědčeních. My ženy jsme na to závislé. Když jsem otěhotněla, můj svět se zhroutil. Ale neměla jsem si co vyčítat. Každý si volí svou cestu: porodila jsem bez manžela a můj ex si našel někoho jiného. Ani on, ani
